Rozhovor se však postupně stočil k mnohem citlivějším tématům. Vlasta Pražáková se začala vyptávat, jak to mezi Anežkou a Ondřejem Tichým skutečně funguje, zda spolu vycházejí a jestli uvažují o svatbě. Podotkla přitom, že se synem momentálně téměř nejsou v kontaktu, a tak se o jeho životě mnoho nedozví. Ostatně, jak dodala s lehkou výčitkou, Ondřej se o soukromí nikdy příliš nedělil. Rodiče se prý dříve zajímali hlavně o to, jak si stojí po finanční stránce.
Když Anežka stručně popsala, jak spolu žijí a že jsou spokojení, přišla další vlna otázek. Tentokrát už šlo přímo na věc: kde pracuje, jaký má příjem, zda vlastní nějaký majetek a čím se živí její rodiče. Na první pohled by to mohlo působit jako běžná zvědavost budoucích tchánů. Jenže tón, jakým se Bedřich Růžička následně chopil slova, Anežku zaskočil.
„Moc mě těší, že se vám tak daří,“ prohlásil s úsměvem, který však působil spíš vypočítavě než srdečně. „Opravdu. Ale jistě chápeš, že pokud se staneš součástí naší rodiny, bude samozřejmé, že svou výplatu odevzdáš Ondřejovi. Na svůj věk vyděláváš víc než slušně, a to může být nebezpečné pokušení. Aby manželství fungovalo pevně – tak jako to naše…“
„Promiňte, cože?“ přerušila ho Anežka tiše, ale pevně. Zbytek jeho řeči už poslouchat nechtěla.
„Slyšela jsi správně,“ vložila se do toho Vlasta. „U nás je zvykem, že finance spravuje muž. Tvé peníze budou u manžela v bezpečí. A on už sám rozhodne, jak je použije – i kdyby bylo potřeba trochu vypomoci rodičům, když…“
„Zapamatujte si jedno,“ skočila jí Anežka do řeči, tentokrát už bez snahy skrývat rozhořčení. „Ať vydělávám cokoli, jsou to moje prostředky. Nemáte na ně nárok vy ani váš syn.“
Vlasta se nadechla, ale Anežka ji už nenechala domluvit. Šok z toho, co právě slyšela, se rychle měnil v hněv, který jen stěží držela na uzdě.
„Počkej,“ ozval se znovu Bedřich. „Chceš si přece vzít našeho syna, ne? Jsme slušná rodina. Byla by to pro tebe výhra.“
„Za těchto podmínek o takovou výhru nestojím,“ odsekla Anežka ostře.
Vstala tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu, a zamířila ke dveřím.
„Vidíš?“ obrátila se Vlasta k manželovi sotva Anežka došla do předsíně. „Tvářila se jako hodná dívka. Říkala jsem ti, že právě ona má na svědomí, že se Ondřej od nás odtáhl. Žádná úcta ke starším!“
„Nech toho, Vlasta,“ okřikl ji Bedřich, ale vzápětí zvýšil hlas směrem k Anežce. „Jestli nezměníš pohled na svět, nikdy nebudeš patřit do pořádné rodiny. Měla bys poslouchat zkušenější, místo abys odsekávala.“
Anežka se otočila ve dveřích. „Raději zůstanu sama, než abych byla součástí takové rodiny. Nechte si své zásady pro sebe.“
Jakmile vyšla z domu na čerstvý vzduch, měla pocit, jako by ze sebe setřásla cosi lepkavého. Připomnělo jí to pavučiny, do kterých jako malá narážela při sbírání hub. Nejprve je sotva postřehla, ale pak cítila, jak se jí vlákna lepí na tvář a ruce. Tady to bylo podobné – sladká slova na začátku večera, která ji měla ukolébat, a pak nenápadná, ale pevná síť požadavků, jež by ji svázala tak, že by se z ní těžko vyprostila.
Doma všechno bez prodlení převyprávěla Ondřejovi. Nevynechala jediné slovo. Nakonec dodala: „Do toho bytu už mě nikdo nedostane. A jestli tě napadne sahat mi na peníze, poletíš za nimi stejně rychle. Je to jasné?“
Ondřej na ni překvapeně pohlédl. „Počkej, uklidni se. O ničem takovém jsem nevěděl. Nikdy bych si na tvoje peníze nedělal nárok. Záleží mi na tobě, ne na tom, kolik vyděláváš. I kdybys byla bez práce, nic by to nezměnilo.“
Odmlčel se a zamyšleně se zadíval stranou.
„A co?“ pobídla ho netrpělivě.
„A taky… po tomhle nemám chuť se s nimi usmiřovat. Až se vezmeme, budeme mít vlastní domácnost a vlastní pravidla. Nikdo nám do toho nebude zasahovat. Nikdo. To ti slibuju.“
Anežka si uvědomila, že právě v té chvíli z Ondřeje spadla stejná pavučina, jakou cítila ještě před pár minutami na sobě. Přestal rodičům bezvýhradně ustupovat a postavil se za jejich budoucnost. A to jí dodalo klid, který jí předtím tolik chyběl.