„Chtěla jsem se jen domluvit, že bychom se někdy potkaly, popovídaly si a lépe se poznaly… Pokud je to mezi tebou a Ondřejem Tichým opravdu vážné, samozřejmě,“ dodala Vlasta Pražáková opatrně, jako by našlapovala po tenkém ledě.
„Ráda bych věřila, že ano,“ odpověděla Anežka vyhýbavě.
„V tom případě bych tě ráda pozvala k nám. Ať už jsme na něj s manželem jakkoli rozzlobení, pořád je to náš syn. Potřebujeme mít jistotu, že se mu daří dobře. A tebe bychom také rádi poznali blíž.“
Anežka na okamžik zaváhala. „Nemohli byste přijet vy k nám? Nebo bychom se mohli sejít někde všichni čtyři, třeba v kavárně?“
„Ne,“ zaznělo příliš rychle a příliš ostře.
„Dobře… tak jak si to tedy představujete?“ zeptala se klidně, i když ji tón budoucí tchyně znejistěl.
„Přijeď ty k nám. Třeba po práci, nebo o víkendu, jak ti to bude vyhovovat. Sedneme si, dáme si čaj a promluvíme si. Jen my tři. Co ty na to?“
Anežka se otočila na Ondřeje, který seděl vedle ní a slyšel každé slovo. Když zachytila jeho pohled, chvíli váhal, pak lehce přikývl – souhlas.
„Dobře tedy. Ozvu se vám předem, až budu vědět, kdy můžu přijet,“ souhlasila nakonec.
„Výborně! Budeme se s manželem těšit,“ rozzářila se Vlasta Pražáková a hovor rychle ukončila.
Jakmile Anežka položila telefon, obrátila se k Ondřejovi. „Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?“
Pokrčil rameny. „Možná chtějí obnovit vztahy. Třeba je to jejich způsob, jak udělat první krok.“
„A proč tak důrazně odmítla, abys šel se mnou?“
„Netuším. Možná jsou ještě dotčení.“
Anežka se zamračila. „Mám z toho zvláštní pocit.“
„Půjdeš tam?“ zeptal se přímo.
„Teď už asi musím. Jen si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad.“
„Běž a uvidíš. Nemyslím, že by se stalo něco zásadního.“
„Já mám naopak pocit, že se něco stát může,“ zamumlala tiše.
V pátek, než jí začaly volné dny, zavolala Vlastě Pražákové a nabídla, že může dorazit kdykoli o víkendu. Domluvily se na sobotní podvečer.
Anežka přišla o pár minut dřív – přesně o pět. Od dětství ji vedli k tomu, že přijít pozdě je neúcta. Raději čekat před domem, než někoho nechat vyhlížet.
„Dobrý večer,“ usmála se mile, když jí otevřeli. „Přinesla jsem dort, aby bylo ke kávě.“
„Dobrý večer,“ odpověděla Vlasta Pražáková chladněji, než Anežka čekala. „Dort je milý, ale… nemáš hodinky?“
Anežka znejistěla. „Prosím?“
„Přišla jsi o pět minut dřív. To je náš čas. Pět minut, které jsme měli pro sebe.“
„Vždyť je to jen pár minut…“
„Čas má svou hodnotu,“ pronesla přísně. „A každá minuta se počítá.“
Anežce se zablesklo v očích. „Jestli je to takový problém, klidně zase odejdu.“
„Copak se tu děje?“ ozval se pobavený hlas a z kuchyně vyšel Bedřich Růžička s lehkým úsměvem.
„Nic zásadního, Bedřichu,“ změnila Vlasta tón během vteřiny. „Jen jsem Anežce vysvětlovala, jak si zakládáme na dochvilnosti.“
„Ano, to je pravda,“ přikývl muž a pokynul hostce dovnitř. „Pojď dál.“
Anežka měla chuť se otočit a zmizet, ale přemohla se a vstoupila do bytu. Kuchyň byla dokonale připravená – na stole stál porcelánový servis, několik konviček s různými druhy čaje a jen tři šálky. Všechno působilo až přehnaně pečlivě. Nábytek byl masivní, interiér laděný do tmavých tónů a z obývacího pokoje zahlédla sbírku exotických dekorací. Na jedné stěně visely masky a vyřezávané předměty, naproti nim pak chladně lesklé kusy zbraní. Nedokázala odhadnout, zda jde o repliky, nebo skutečné artefakty.
Po nepříjemném uvítání zavládlo na chvíli ticho. Vlasta Pražáková se usadila naproti Anežce, nalila čaj a teprve potom začala mluvit. Nejprve neutrálně, skoro zdvořile. Ptala se na práci, na bydlení, na každodenní drobnosti. Anežka odpovídala opatrně, snažila se držet klidný tón.
Po několika minutách však otázky začaly mířit jinam – na to, jak to mezi ní a Ondřejem vlastně vypadá a jak se jim spolu žije.