Od chvíle, kdy Ondřej Tichý před třemi měsíci povýšil a jeho výplata se o něco zvedla, se chování jeho rodičů změnilo k nepoznání. Jako by náhle zapomněli na elementární stud a začali brát synův úspěch jako nový zdroj příjmů.
Ondřej se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně stáli rodiče, kteří mu neustále připomínali, kolik do něj za ta léta investovali, a naznačovali, že teď je řada na něm, aby dokázal svou vděčnost i lásku. Na straně druhé byla Anežka Šimonová.
Zpočátku se do jejich rodinných záležitostí nevměšovala. Říkala si, že vztah mezi Ondřejem a jeho rodiči je výhradně jejich věc. Jenže ve chvíli, kdy po ní chtěl, aby za něj uhradila jeho vlastní dluhy, zatímco on bude dál financovat přání svých rodičů, došla jí trpělivost. To už bylo příliš.
Možná na něj tehdy zvýšila hlas víc, než bylo nutné. Jenže měla pocit, že jinak už ji ani nevnímá.
Uvědomovala si, že pokud se situace nezmění, jejich vztah nemá budoucnost. A to i přesto, že Ondřej už mluvil o svatbě, dětech a hypotéce. Anežka si dovedla představit společný život, i když ji zatím oficiálně nepožádal o ruku. Jenže představa, že by celý život bojovala s jeho rodiči o rodinný rozpočet, ji děsila.
„A co jim mám podle tebe říct?“ zeptal se tehdy Ondřej. Hněv z něj vyprchal a působil spíš jako bezradný kluk, kterého je potřeba ochránit před světem.
Tak křehkého ho Anežka ještě neviděla. Na okamžik ztratila jistotu, jak reagovat. Nakonec však zvolila klidnější tón.
„Ondřeji, vždyť jsem ti to právě vysvětlila. Musíš jim jasně nastavit hranice. Jinak z tebe budou dál tahat každou korunu. A sám víš, kam by to mohlo dojít.“
„Ty se se mnou chceš rozejít?“ vyhrkl, v hlase směs strachu a rezignace.
„Prosím tě, neblázni,“ vydechla. „Snažím se nám pomoct. Aby to naše my mělo šanci. Ale musíš to vyřešit ty. Pokud do toho vstoupím já, řeknu jim na rovinu, co si myslím. A pak ti budou proti mně ještě víc poštvávat.“
Zdálo se, že jí konečně porozuměl. Přestal odporovat a začal přemýšlet, jak rodičům vysvětlit, že jim nic nedluží a že musí myslet i na vlastní budoucnost. Nakonec sebral odvahu, sedl do auta a vydal se k nim, aby tu nekonečnou finanční spirálu ukončil.
Udělil jim jasné stanovisko. Možná použil hodně z Anežčiných argumentů, ale podstatné bylo, že je vyslovil.
Reakce rodičů byla bouřlivá. Matka ho obvinila z nevděku a sobectví, z toho, že myslí jen na sebe a jejich osud je mu lhostejný. Otec rozhovor ukončil rázně – vyhodil ho z domu a oznámil mu, že dokud nedostane rozum, nemá se tam vracet.
Ondřeje to bolelo, ale zároveň cítil, že poprvé jednal správně.
Následující tři měsíce bylo ticho. Rodiče se neozvali. Zpočátku mu jejich mlčení připadalo zvláštní, pak si však začal užívat nově nabytou svobodu. Nikdo mu nestál za zády, nikdo mu neurčoval, jak má naložit s penězi. Vztah s Anežkou se uklidnil. Přestal se před rodiči ponižovat a jako by dospěl.
Přesně po třech měsících od hádky ale přišel nečekaný zvrat. Nezavolali jemu, nýbrž Anežce.
Seděli zrovna doma po návratu z kina a chystali se spát, když zazvonil telefon.
„Ano?“ ozvala se Anežka a přijala hovor.
„Anežko, dobrý večer. Tady Vlasta Pražáková, Ondřejova maminka.“
„To jsem poznala. Dobrý večer,“ odpověděla zdvořile. „Mám vám ho dát?“
„Ne, ne. Volám tobě. S ním zatím mluvit nechci. Dokud nepřizná, že se minule mýlil.“
„Aha,“ pousmála se Anežka lehce ironicky. „Tak co si přejete ode mě?“
„Já jen…“ začala Vlasta Pražáková váhavě.