Na vnuka, malého Matěje Koláře, si Bohuslav brzy zvykl a přirostl mu k srdci. Měl ho upřímně rád a těšilo ho, že může být součástí jeho každodenního světa.
Rodný byt v okresním městě sestry mezitím prodaly a získané peníze si rozdělily. Bohuslav se tak definitivně usadil u Kristýny. V jejich bytě mu vyhradili pokoj, který sdílel s Matějem. Stal se z něj jejich malý vesmír. Na koberci vyrůstaly pevnosti z kostek, mezi nimi pochodovali plastoví vojáčci a večery patřily deskovým hrám a společnému čtení. Jednou si pořídili stavebnici zaměřenou na jednoduchou elektroniku a s nadšením sestavili primitivní alarm, který pak hrdě testovali na dveřích.
Často vyráželi do blízkého lesoparku. Bohuslav, kdysi zaměstnaný u lesní správy, vyprávěl vnukovi o stromech s takovou zaujatostí, jako by o nich mluvil o starých přátelích. Vysvětloval mu, jak dlouho roste smrk a proč se listy javoru na podzim barví do žluta a červena. Matěj dokázal dlouhé minuty pozorovat brouky lezoucí po kmeni a dědeček mu trpělivě odpovídal na každou otázku.
Dokázali se toulat celé hodiny. Na rozdíl od Kristýny, která měla stále naspěch, Bohuslav nikam nespěchal. Když chtěl vnuk sbírat žaludy, sbírali je. Pokud zatoužil pouštět lodičky v potoce nebo chytat motýly, dědeček mu ochotně dělal společnost.
Několik let tak prožili v opravdové pohodě a vzájemné radosti.
Pak ale Matěj nastoupil do první třídy. Škola byla jen pár minut chůze, přesto ho Bohuslav každé ráno doprovázel a po vyučování čekal před budovou. Ve druhém ročníku už chlapec začal tvrdit, že to zvládne sám. Postupně přibývali kamarádi i nové zájmy a dědečkovi zůstávalo stále víc volného času. S ním přicházela i potřeba vyjadřovat se k chodu domácnosti.
A tak nastal okamžik, kdy si Bohuslav začal připadat jako přítěž – jako by Matěj Kolářovi překážel, Kristýnu popuzoval a starší vnučku rozčiloval, zatímco Matěj stále častěji vyhledával společnost vrstevníků místo společných chvil s dědečkem.