Matěj raději trávil čas s tabletem nebo s kamarády venku. Pro Bohuslava bylo čím dál tíživější žít v domě, kde měl pocit, že je navíc, že jeho přítomnost všechny obtěžuje.
Postupně mu docházelo, že prodej vlastního bytu byla ukvapená chyba. Tehdy jednal pod tlakem emocí a dnes si to vyčítal. Jednou v hádce vyčetl Kristýně, že využila jeho oslabení, že ho přesvědčila ve chvíli, kdy nebyl ve své kůži, a teď je odkázán jen na jejich dobrou vůli. Tvrdil, že nemá kam jít a že ztratil poslední kus samostatnosti.
O své rozladěnosti se jednou zmínil sousedce, s níž dřív chodíval na procházky, když ještě doprovázel vnuka. Ta ho však rychle usadila:
„Bohuslave, v tvém věku je škoda utápět se v sebelítosti. Nech mladé dýchat a najdi si něco pro sebe. V komunitním centru funguje denní klub pro seniory. Můžeš tam zdarma cvičit, chodit na přednášky, přihlásit se do kroužků. Pořádají výlety i návštěvy divadla. A prý chystají vystoupení na Vánoce a na MDŽ. Jdi se tam podívat. Lepší než sedět doma a trápit se. A třeba tam potkáš milou dámu.“
„Nebo ještě ne takovou dámu,“ rozesmál se Bohuslav. „Pořád jsem chlap v plné síle.“
A světe div se – opravdu tam zašel. V klubu byl jediným mužem, což ho zpočátku znervózňovalo. Postupně si ale zvykl. Přihlásil se na kurz práce s počítačem a začal navštěvovat přednášky o historii města.
Ženské osazenstvo samozřejmě pozoroval. Jedna mu připadala podivínská, druhá se smála až příliš hlasitě, další ho ničím nezaujala a jiná působila zas příliš uzavřeně a zachmuřeně.
Asi po půl roce přišly členky klubu s nápadem uspořádat novoroční akci pro lidi upoutané na invalidní vozík. Nejprve začaly vybírat peníze na dárky a sepisovat seznamy obdarovaných.