Ty pochybnosti se mu vracely znovu a znovu. Přemýšlel, zda pro Terezu vůbec něco znamenal, nebo jestli si kdysi jen spletla náklonnost s opravdovou láskou. Ať už byla pravda jakákoli, pro něj to byla rána, která bolela dlouho a hluboko.
Amálii bylo šest. Radovan k narozeninám pozval své rodiče, bratra s rodinou a několik nejbližších přátel. Byt vyzdobili barevnými balónky a veselými girlandami, stůl se prohýbal pod dortem a domácími dobrotami. Smích zněl každým koutem, přesto bylo na dívce patrné, že její radost není úplná. Očima neustále těkala ke dveřím, jako by každou chvíli očekávala někoho dalšího.
Uprostřed oslavy se ozval zvonek.
„Maminko!“ vykřikla Amálie nadšeně a rozběhla se do předsíně.
Místo vysněné tváře však spatřila Viktorii Benešovou, která držela obrovského plyšového medvěda.
„Všechno nejlepší, zlatíčko,“ usmála se Viktorie a podávala jí dárek.
„A kde je maminka? To je od ní?“ zeptala se holčička se slzami v očích.
Viktorie krátce pohlédla na Radovana. Z jeho pohledu pochopila víc, než by chtěla. „Ano, poslala ti ho maminka,“ odpověděla tiše. „Chtěla ti udělat radost.“
„A přijede taky?“
„To nevím, beruško.“
Děvčátku se zachvěl spodní ret. „Ona nepřijde… Zase ne. Nechce mě! Tak já ji taky nechci!“ rozplakala se zoufale. V místnosti zavládlo ticho a nejedno oko zvlhlo.
Uplynulo několik měsíců. Viktorie se k nim postupně nastěhovala. S Amálií si vytvořily krásný vztah – společně pekly koláče, šily oblečky pro panenky a pořídily si malou kočičku, o kterou se staraly s obdivuhodnou péčí. Radovan je často pozoroval a cítil, jak se v bytě znovu zabydluje teplo.
Amálie začala chodit do přípravky do školy, a tak spolu večer sedávaly nad úkoly, které byly někdy složitější, než by se zdálo.
Jednou večer, když uklízeli kuchyň, se Viktorie na Radovana lišácky podívala. „Nemyslíš, že bychom měli náš vztah posunout dál?“ nadhodila nenuceně.
„Máš na mysli svatbu?“ pousmál se. „Copak to bez razítka nejde?“
Zavrtěla hlavou a přistoupila blíž. „Nejde. Už ne,“ odpověděla tiše, ale s jistotou.