Radovan na ni tehdy nevěřícně zíral. „Viki… to myslíš vážně?“ vydechl ohromeně.
Přikývla a v očích se jí zalesklo štěstí. „Amálie bude mít brášku. A my přece nemůžeme zůstat jen tak napůl cesty.“
Dlouho na nic nečekali. Hned následující sobotu zašli na matriku a podali žádost o sňatek. Bylo to tiché, bez velkých gest, ale oba cítili, že dělají správnou věc.
A teď, uprostřed noci, když Viktorie i Amálie pokojně spaly, stál Radovan v domě u schránek a hleděl na ženu, kterou kdysi miloval. Tereza Dlouhá působila ztraceně, unaveně, téměř zlomeně.
„Jsem zpátky. Ahoj, Radovane,“ pronesla tiše.
„Tak tě vítám,“ odpověděl chladně. „Proč zrovna teď?“
„Vlak přijel pozdě. Jinak to nešlo.“
Rozhlédl se kolem. „Jsi sama? A kde je ten tvůj osudový Stanislav Moravec?“ V hlase mu zazněla hořkost, kterou nedokázal potlačit.
Tereza sklopila oči. „Stanislav… zemřel. Zranění byla příliš vážná. Byla jsem s ním až do konce. Snažil se, opravdu bojoval. Ale nestačilo to.“
Mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho.
„Upřímnou soustrast,“ řekl po chvíli stroze.
„Tak jsem se vrátila… domů,“ dodala nejistě.
Radovan zavrtěl hlavou. „Přišla jsi pozdě. Tady už na tebe nikdo nečeká.“
„Nikdo? Ani Amálie?“ zašeptala.
„Ani ona. Nemůžeš zmizet na dva roky z života vlastní dcery, řídit se jen svými city, a pak se objevit, jako by se nic nestalo. Tak to prostě nefunguje.“
Z bytu se ozval šramot a na chodbu vyšla rozespalá Viktorie. „Radovane, kdo to je?“ Když spatřila Terezu, zůstala stát. Tereza si všimla jejího zaobleného břicha a v obličeji jí cuklo.
„Aha… už chápu,“ hlesla.
Otočila se a uchopila rukojeť kufru.
„Kam půjdeš? Můžeš přespat u nás,“ nabídl Radovan váhavě. „Jen nevím, jak by to přijala Amálie. Teprve si zvykla žít bez tebe.“
Tereza zavrtěla hlavou. „Ne. To by nebylo správné. S dcerou se setkám později… až bude starší. Třeba mi jednou dokáže odpustit.“ Pohlédla na ně oba. „Přeju vám, aby vám to vyšlo. Opravdu.“
Pak pomalu odešla do tmy a dveře domu se za ní tiše zavřely.