„Jen pojďte dál, paní Brňáková, nestůjte ve dveřích,“ oslovila Viktorie Benešová ženu, která zůstala rozpačitě stát na prahu ordinace.
„Počkej… ty jsi doktorka Benešová?“ zamžourala starší dáma na jmenovku připevněnou vedle dveří.
„Ano, jsem to já,“ odpověděla Viktorie s klidným úsměvem.
„Ty sis vzala zpátky rodné příjmení?“ vyzvídala Libuše Brňáková, když vstoupila dovnitř a tiše za sebou zavřela.
„Ne tak docela,“ kývla Viktorie směrem k židli. „Znovu jsem se vdala.“
„Znovu? Vždyť je to sotva…“ zarazila se.
„S Patrikem Vaňkem jsme rozvedení už čtyři roky.“
„Proboha, vážně? Čtyři roky?“ zavrtěla hlavou. „Ten čas letí jako splašený.“
Viktorie se narovnala. „Paní Brňáková, pokud by vám bylo nepříjemné, abych vás měla na starosti já, mohu vás objednat k jinému lékaři.“
„Ale kdepak, děvče,“ mávla rukou bývalá tchyně. „Tobě věřím. Já jsem tě měla vždycky ráda. To jen ten můj syn nikdy nevěděl, co chce.“
Viktorie sklopila pohled, aby zakryla ironický úsměv.
Měla ráda? To bylo slabé slovo. Spíš ji dokázala svými poznámkami dohnat k slzám.
„S čím přicházíte?“ přešla Viktorie do profesionální roviny.
„Všechno mám tady,“ položila před ni objemnou složku. „Jakmile jsem šla do důchodu, zdraví se mi sesypalo. Tlak lítá nahoru dolů, klouby bolí, v noci nespím… za ten rok se toho nastřádalo až dost.“
Zatímco se Viktorie probírala výsledky vyšetření, Libuše mluvila dál, aniž by čekala na reakci.
„Víš, Patrik po rozvodu úplně zdivočel. Domů se neukazoval i několik dní. Jen zázrakem ho v práci nevyhodili. A já si tehdy tolik přála, abyste to dali zase dohromady.“
„Když byl s tebou, byl jako beránek,“ pokračovala. „Nepil, nikde se netoulal, dokonce ho dvakrát povýšili. Jsem přesvědčená, že to bylo jen díky tobě.“
Viktorie k ní zvedla oči, ale mlčela. Mohla by vyprávět. Šest let manželství a ani jediné vlídné slovo z úst Libuše Brňákové.
„To tě nenapadlo nic lepšího než práce v nemocnici?“ rozčilovala se kdysi. „Měla jsi jít do ordinace, jako slušné ženské! Tam je klid a žádné infekce.“
„Do nemocnice vozí kdekoho! Ještě si přineseš nějakou nákazu domů a nakazíš nás oba s Patrikem!“
„Promiňte, ale vás se to týká jak?“ bránila se tehdy Viktorie. „Vy bydlíte ve svém domě a my s Patrikem jsme v mém bytě.“
„A to jako nemůžu přijít za vlastním synem?“ vyjela na ni tchyně. „Ještě ho poštveš proti rodné matce! Doktorka jedna…“
„V každém zdravotnickém zařízení jsou přísná hygienická pravidla,“ snažila se vysvětlovat Viktorie. „Sterilita je samozřejmost.“
„Jestli Patrik kvůli tobě onemocní, zničím tě!“ zasyčela tehdy.
Teď seděla naproti ní a chrlila chválu. Poslouchalo se to příjemně, ale Viktorie tomu nevěřila ani za mák. A po několika minutách jí začalo docházet, proč se Libuše Brňáková najednou tváří tak přívětivě a proč její slova znějí až podezřele sladce.