„Patriku!“ zavolala ještě jednou, když k nim dobíhala. „Tvoje maminka si u mě nechala zdravotní dokumentaci!“
„Ahoj,“ zazubil se na ni Patrik, zatímco přebíral desky z jejích rukou. „Takže ty jsi její nová doktorka?“
„Ano,“ přikývla klidně Viktorie.
Jejich rozchod kdysi proběhl bez scén a hádek, a právě proto spolu dokázali mluvit bez napětí. Přesto mezi nimi zůstával odstup, který ani jeden neměl potřebu překračovat.
„Musím říct, že vůbec nevypadáš starší,“ poznamenal Patrik a protočil složku mezi prsty.
„Ty ses také příliš nezměnil,“ usmála se lehce. „Pořád umíš rozdávat lichotky.“
„Aby bylo jasno, teď už mám komu je říkat,“ pronesl s lehce dotčenou pýchou.
„Slyšela jsem, že ses oženil,“ kývla Viktorie. „Tvá maminka se zmínila. Jen prý z nové snachy není úplně nadšená.“
„Máma nebyla nadšená ani z tebe. A nějaký čas jsme spolu přesto vydrželi,“ odvětil.
„A pak jsme se rozvedli,“ připomněla mu věcně.
„Tentokrát to tak nebude. Moje žena je krásná a úžasná. Rozvod rozhodně neplánuju,“ ušklíbl se a dodal s nepřehlédnutelnou snahou ji zasáhnout: „A nemám potřebu jí zahýbat. Ve všem mi vyhovuje.“
Jako by to chtěl dokázat, vytáhl mobil a začal listovat fotografiemi. „Tady jsme na obřadě, tady v parku… a tohle je z dovolené u moře. Beáta je fakt skvělá, podívej.“
Viktorie pocítila bodnutí, ale ne kvůli jeho slovům. Spíš ji znejistilo něco jiného – tvář na displeji jí byla povědomá. Nemohla si však vybavit odkud.
„Promiň, čekají mě pacienti,“ ukončila rozhovor a rychle se vrátila do ordinace. Ambulance běžela dál, bez ohledu na osobní minulost.
„Jak dlouho ji ještě budeš vozit po doktorech?“ přivítala Patrika doma Beáta podrážděně. „Může si přece objednat taxi.“
„Beátko, mamka sotva nastoupí do auta. Taxikáři s ní nikdo manipulovat nebude,“ snažil se vysvětlit.
„Kdybys připlatil pár stovek navíc, vysadili by ji klidně až do postele,“ mávla rukou.
„Je to moje máma,“ pousmál se, i když unaveně. „Je přece normální, že jí pomůžu.“
„Normální? Tím, že ji taháš po všech čertech, jí spíš škodíš,“ namítla a usadila se mu na klín, záda lehce prohnutá. „Potřebuje systematickou péči a odborný dohled. Sám říkáš, že už to nezvládá.“
„Není jí dvacet,“ povzdechl si a pokusil se ji políbit, ale Beáta uhnula.
„Právě proto. Když můj táta přestal stačit sám sobě, našla jsem mu slušné zařízení. Má tam servis, lékaře, společnost. Já ho navštěvuju a všichni jsou spokojení.“
„Naznačuješ, že mám dát vlastní matku do ústavu?“ zamračil se.
„Neříkej tomu tak. Jen realisticky – nebude mladší. A já se o ni starat nehodlám. Upřímně, není mi to příjemné. Najmout pečovatelku by stálo majlant.“
Patrik si promnul čelo. „Co kdyby šla na nějaký léčebný pobyt? A potom by se zase vrátila domů.“
„Zlatíčko, stáří se vyléčit nedá,“ odpověděla tišeji, ale pevně. „I kdyby se jí na chvíli ulevilo, ten dům sama neutáhne. A my přece plánujeme odstěhovat se do města a začít bydlet po svém.“