„Rozpadne se,“ zopakoval Patrik Vaněk bezbarvě, jako by ta slova ani nepatřila jemu.
„Právě proto musíme jednat včas,“ pokračovala Beáta Pavlíčeková klidným, téměř přesvědčivým tónem. „Maminku umístíme do zařízení, kde se o ni postarají a kde bude mít i lékařský dohled. Dům prodáme, dokud má ještě nějakou cenu. Za utržené peníze pořídíme byt ve městě. A kdyby se její stav zlepšil, vezmeme si ji k sobě. Nikdo přece neříká, že je to navždy.“
Elektronická dokumentace pacientů měla jednu obrovskou výhodu – nic se v ní neztratilo. A právě díky ní si Viktorie Benešová náhle vybavila Patrikovu novou manželku.
„No jistě!“ plácla se dlaní do čela. „Vždyť ona u nás byla na léčbě!“
Listovala záznamy a mračila se. Šlo o nepříjemnou, intimní diagnózu. Patrik jí tehdy tvrdil, že se jeho žena jmenuje Marie. Jenže v kartě stálo jiné jméno – Beáta. A v dalších dokumentech dokonce ještě další varianta.
„To je zvláštní…“ zamumlala si pro sebe. „U podobných diagnóz se občas někdo snaží skrýt pod falešným jménem. Ale tady nesedí ani čísla dokladů, ani adresa trvalého bydliště. A navíc tu byla teprve před půl rokem.“
Chvíli váhala, pak sáhla po telefonu.
„Rostislave Malý, jsi v práci, nebo si doma užíváš klidu?“ oslovila bratra bez okolků.
„Klid občanů střežím neustále,“ odpověděl pobaveně. „Co potřebuješ?“
„Můžeš mi prověřit jednu osobu? V pase má jiné jméno než na zdravotní kartě. Něco mi na tom nesedí a sama z ní nic nedostanu.“
„Pošli údaje,“ přikývl bez váhání. „Jen kvůli tobě.“
„Říkala jsem ti, že pro tebe není vhodná! Varovala jsem tě, že jí jde jen o peníze!“ rozčilovala se Libuše Brňáková, sotva vstoupila do domu. „A teď mám v ruce důkazy!“
Dokumenty, které jí Viktorie předala při kontrolní návštěvě, držela pevně sevřené. Patrik ji odmítl odvézt, čekal doma – a netušil, co přijde.
„Díky Viktorii jsem konečně prohlédla tu podvodnici!“ vykřikla a složku po něm hodila. „Čti! Pokud jsi kvůli své dokonalé ženušce ještě nezapomněl číst!“
Beáta zaslechla křik z patra. Nepokoušela se hádat. Otevřela okno, přelezla na střechu nad verandou a po okapové rouře se spustila dolů. Jenže dole už na ni čekali.
Libuše nepřijela sama. Před domem stálo policejní auto a u něj několik uniformovaných mužů v čele s Rostislavem Malým. Beátu zadrželi, nasadili jí pouta a bez zbytečných slov ji odvedli.
„Proboha…“ vydechl Patrik otřeseně. „Ona je zločinec?“
„Ne ledajaký,“ odsekla jeho matka. „Vdávala se pod falešnými jmény za důvěřivé hlupáky, jako jsi ty. A pak je připravila o majetek. Tak mi řekni – co všechno jsi na ni už převedl?“
Patrik sklopil oči. „Nestihl jsem nic… Zítra jsme měli jít k notáři. Chtěl jsem na ni přepsat auto.“
Když Libuše Brňáková přišla na další vyšetření, Viktorie jí tiše předala kopie všech podkladů a tím pro ni celou věc uzavřela. Od té chvíle pro ni byla jen běžnou pacientkou, nic víc.
Přesto jí hlavou probleskla jediná myšlenka:
„Tak přece jen… obavy Libuše Brňákové nebyly plané.“
Ukázalo se, že i tchyně může mít někdy pravdu. A to i tehdy, když jí nikdo nechce naslouchat.