…a proč její slova znějí až podezřele sladce.
Libuše Brňáková totiž s lichotkami rozhodně nešetřila.
„A Patrik se taky oženil!“ spustila znovu, sotva se nadechla. „A koho si přivedl domů… to byste nevěřila. Takový zázrak světa! Něco podobného jsem v životě neviděla. Do práce se jí nechce, doma nehne ani prstem. A ještě mi bez mrknutí oka řekne, že jen čeká, až umřu, aby si se synáčkem mohla konečně užívat!“
Viktorie zvedla oči od zdravotní dokumentace. „A kdy se brali?“
„Před dvěma měsíci. A žádná pořádná svatba! Jen podpis na úřadě a hotovo,“ mávla rukou podrážděně.
„A hned první den mi oznámila, že žádné hospodářství na krku nosit nebude. Že to není její problém! A Patrika nutí, aby si pronajali byt.“
„Možná je to pro mladé lepší,“ poznamenala Viktorie klidně, zatímco vyplňovala žádanky na vyšetření. „Vlastní domácnost jim dá víc prostoru.“
„Jaký prostor? Vždyť nemá nic! Přijela s jednou taškou a hned si vybírá. Tohle nejí, tamto nepije, peřina jí nevyhovuje a polštář chce zásadně antialergický!“ rozčilovala se Libuše.
Viktorie složila papíry do desek. „Jsou spolu krátce. Třeba si na sebe teprve zvykají. A vy také potřebujete čas.“
Na okamžik se pousmála. „Vzpomeňte si, jak jste se dívala na mě. A dnes mě chválíte tak, že bych se měla červenat.“
Nečervenala se. Ve skutečnosti jí to bylo lhostejné. Zato charakter bývalé tchyně se před ní vyjevoval čím dál zřetelněji. Jediné, co ji těšilo, bylo, že tohle pouto už dávno neexistuje.
„Ale na co si tam zvykat?“ odbyla to Libuše. „Rozumu nepobrala, postavu žádnou, jen samé nároky! Patrik si ode mě už dvakrát půjčil z důchodu, aby jí mohl připravit nějaký romantický večer. Neříkám mu o vrácení, je to přece syn, ale mrzí mě to.“
„Když si ji vybral, asi mu za to stojí,“ odpověděla Viktorie věcně. „Se mnou si také dělal, co chtěl. Utíkal za jinými a ještě se tím chlubil. Jsem ráda, že jsme se rozešli bez války.“
„Možná jste spolu měli zůstat,“ povzdechla si Libuše. „Stačilo ho víc zkrotit. Občas zvýšit hlas, nebo ho postavit do latě…“
„To by nic nezměnilo,“ přerušila ji Viktorie tiše. „Ublížil mi víc, než víte.“
V místnosti zavládlo ticho. Pak Viktorie posunula přes stůl vyplněné formuláře. „Nejdřív absolvujete tyto testy. Potom se objednáte na kontrolu a probereme další postup. A zkuste se šetřit, stres vám opravdu neprospívá.“
„S takovou snachou budu dřív pod drnem, než se uzdravím,“ zamumlala Libuše, když si papíry brala. „To ty bys byla jiná. Vlastní lékařka v rodině, to by bylo něco.“
S námahou se zvedla a pomalu odešla z ordinace.
„Další, prosím!“ zavolala Viktorie a vtom si všimla složky s dokumentací, kterou tu Libuše zapomněla.
Popadla ji a vyběhla na chodbu. „Hned jsem zpátky!“ houkla ještě do čekárny.
Dohonila ji až na parkovišti. Patrik právě pomáhal matce nastoupit na zadní sedadlo auta.
„Patriku!“ zavolala.