Cinkání křišťálových číší se mísilo s hlasitým smíchem a těžkou vůní luxusních parfémů. Restaurace „Impérium“ zářila zlatými dekoracemi a pečlivě nacvičenými úsměvy hostů. Ivana Tomášeková, v šatech s perlově vyšívaným límečkem, přijímala gratulace s výrazem ženy, která si pozornost náležitě užívá. Čtyřicáté páté narozeniny sice nejsou kulaté jubileum, ale jako záminka k setkání „jen těch nejbližších“ posloužily dokonale.
Karolína Moudrýová si nervózně uhladila pramen vlasů a už poněkolikáté zkontrolovala, zda nemá rozmazanou rtěnku. Černé šaty, které dostala od manžela minulý Silvestr, jí najednou připadaly příliš těsné, skoro jako by ji svíraly.
„Co tu ještě děláš?“ ozval se jí u ucha hlas Ondřeje Šimona. Zněl ostře, téměř řezavě. „Říkal jsem ti, že sem nepatříš.“
Otočila se k němu. Stál s rukama založenýma na hrudi, v dokonale padnoucím obleku, bez jediné chybičky. Upravený. Nedostupný. Chladný jako vždy.
„Vždyť má tvoje maminka oslavu…“ polkla Karolína a snažila se udržet hlas pevný.
„Moje maminka,“ zdůraznil a naklonil se blíž. Drahá kolínská s dřevitým podtónem ji udeřila do nosu. „Jsou tu jen rodina. Skutečná rodina. A ty…“ Jeho pohled po ní přejel pomalu, hodnotící, téměř pohrdavý. „Ty nosíš moje příjmení jen dočasně.“
Ačkoli se kolem nich rozléhal hluk sálu, jejich kout náhle ztichl jako hrobka. Karolíně se roztřásly prsty. Tři roky manželství. Tři roky snahy zapadnout do jejich dokonale naaranžovaného světa.
„Ondřeji, je to jen večeře…“ zašeptala.
„Večeře pro příbuzné. A ty mezi ně nepatříš.“ Otočil se směrem ke stolu. Ivana Tomášeková zachytila pohled své snachy a na rtech jí pohrával sotva postřehnutelný úsměv — spokojený, vítězný.
Karolína přejela pohledem po hostech. Sestřenice, synovci, dávní přátelé tchyně. V jejich očích četla zvědavost i cosi dravého, jako by čekali na další scénu. V tu chvíli jí došlo, že nejde o náhodu. Její ponížení je součástí večerního programu.
„Běž domů,“ zasyčel Ondřej tak tiše, že to ostatní nemohli slyšet.
Do napjatého ticha však vstoupila Šárka Pospíšilová, jejíž tvář napjatá botoxem bojovala s jakýmkoli náznakem emocí. „Karolínko, proč stojíš stranou? Pojď mezi nás, Ondra si přece dělá legraci!“
„Legraci.“ To slovo viselo ve vzduchu těžce a lepkavě. Ondřej jí stiskl loket tak silně, až jí projela bolest paží.
„Jasně že si dělám srandu,“ zasmál se přehnaně hlasitě. „Bez naší Karolíny bychom přece nebyli kompletní!“
Posadil ji mezi sebe a Ivanu Tomášekovou. Položil jí ruku na koleno; palec se zaryl do látky šatů i do její kůže. „Je ti zima?“ zašeptal a sklonil se, jako by jí chtěl dát polibek na spánek. Místo toho jí do ucha tiše dodal: „Seď a mlč. Jinak poznáš, co je opravdový chlad.“
Ivana Tomášeková si mezitím upravila perlový náhrdelník, pomalu se rozhlédla po stole a nadechla se, jako by se chystala pronést něco, co mělo celý večer posunout ještě o krok dál.