„Ne, Ondřeji,“ pronesla klidně. „Já jsem jen odraz toho, kým jsi doopravdy ty.“
Karolína Moudrýová sáhla do kabelky a vytáhla občanský průkaz s novým jménem – vlastně se svým původním, dívčím. Položila ho na stůl mezi ně jako poslední kartu. „Zítra odjíždím. Až prodáš byt, třicet procent je podle smlouvy moje. A jestli tě napadne mě obejít, nahrávky skončí na státním zastupitelství.“
Ondřej Šimon popadl vázu s růžemi, které jeho matka tak úzkostlivě vyžadovala – „slušná domácnost má mít čerstvé květiny“. Mrštil s ní o zeď. Voda vystříkla a potřísnila svatební fotografii; jejich tehdejší úsměvy se pod proudem rozpily do pokřivených grimas.
„Takže jsem tři roky snášel tvoji zbytečnost nadarmo?“ vyprskl, zkřivený vztekem. „Nedokázala jsi mi dát ani dítě!“
Karolína si pomalu rozepnula šaty. Na rameni se znovu rozjel šev – další z „vylepšení“ od Ivany Tomášekové, která jí modely šila tak, aby prý zakryla její vyhublost. Látka sklouzla na podlahu.
„Dítě?“ zasmála se tiše. „Sám moc dobře víš, kde je problém. Ale přiznat mamince, že její dokonalý syn nemůže mít potomky? To by bylo příliš. Mnohem snazší bylo roky mě dusit řečmi o mé neschopnosti.“
Vyrazil proti ní, ale podklouzla mu noha na střepu z porcelánového lva. Zřítil se na kolena a z hrdla mu uniklo zvířecí zavrčení. „Zničím tě!“
„To už nestihneš.“ Přetáhla si přes sebe starý svetr, který měla dávno před svatbou. Voněl minulostí a svobodou. „Zničil ses sám ve chvíli, kdy sis začal myslet, že lidé jsou figurky na tvé šachovnici.“
Ve dveřích se ještě otočila. Ondřej seděl uprostřed kaluže vody a okvětních lístků, v dlani svíral zakrvácený střep.
„Mimochodem,“ dodala měkce, tónem, jakým se mluví k někomu na pokraji šílenství, „jsem těhotná. S Lukášem Tkadlecem. Už měsíc. On je na rozdíl od tebe skutečný chlap.“
Dveře zapadly. Bytem se rozlehl ječivý zvuk alarmu – Ondřej pěstí rozmlátil zrcadlo a rozprášil na kusy obraz muže, který se ještě nedávno považoval za neomylného.
Ticho nepřišlo. Vzduch ztěžkl hanbou a vztekem. Ondřej stál mezi střepy a rozdupanými růžemi a roztřesenými prsty vytočil číslo své matky.
„Mami, víš, co ta mrcha—“ nestačil doříct.
„Lukáš! To je celé jeho vina!“ vykřikla Ivana Tomášeková hystericky. V jejím hlasu byl nářek, jako by jí někdo oznamoval úmrtí. „Syn toho mého proklatého bratra! Jak se opovážil…“
Ondřej klesl na podlahu. Slovo „synovec“ mu zaburácelo v hlavě. Lukáš nebyl jen známý z rodinných oslav. Byl to bratranec. Krev jejich rodu. Ten, kterého při každé příležitosti dávali za vzor: „Podívejte na Lukáše, i když je z vedlejší větve, vyrostl z něj pořádný člověk.“
„Ona… čeká dítě s ním?“ procedil skrz zuby a stiskl mobil tak silně, až praskl displej. „S mým vlastním…“
„Ano!“ zalkla se Ivana. „A on to přiznal! Právě mi volal…“