„Volal mi a měl tu drzost říct: ,Teto, připrav se, budeš prababičkou přes vedlejší větev!‘“ vzlykala Ivana Tomášeková. „V rodinné skupině se tomu všichni smějí! Dokonce i tvoje teta Šárka Pospíšilová tam posílá samé obrázky miminek!“
Ondřej Šimon na okamžik zavřel oči. Představoval si displej zaplavený notifikacemi, desítky, možná stovky zpráv. To, na čem si jejich rod léta zakládal – bezvadné jméno, pověst slušné a spořádané rodiny – se mu v mysli rozpadalo jako domeček z karet. Jeho manželka čeká dítě s jeho vlastním bratrancem. Skandál, který se nedá přebít žádnými penězi ani mlčením.
Zatímco se doma hroutil svět, Karolína Moudrýová seděla v moderním bytě Lukáše Tkadlece, vysoko nad městem, a v prstech obracela snímky z ultrazvuku. Papíry jemně šustily.
„Jsi si jistá, že to chceš dotáhnout do konce?“ zeptal se Lukáš tiše, když před ni postavil hrnek čaje. V očích měl klid, na jaký byla zvyklá. „Mohli bychom odjet. Třeba do Itálie. Začít jinde.“
Položila dlaň na břicho a zavrtěla hlavou. „Ne. Ať se dívají. Ať každý den vidí, jak se jejich údajně ušlechtilá krev mísí s mou, kterou vždycky považovali za podřadnou. Dítě obyčejné dělnice a jejich vlastního rodu.“
Lukáš se pousmál, spíš pobaveně než ironicky. „Zní to jako tragédie v přímém přenosu. Ale souhlasím. Po tom, co tvoje bývalá tchyně deset let nazývala mého tátu zkrachovalcem a ostudou rodiny, si to možná zaslouží.“
Nazítří se na profilu Ivany Tomášekové objevila černobílá fotografie z dávné rodinné oslavy. Pod ní stálo: „Rodina je posvátná.“ Reakce na sebe nenechaly čekat. Narážky, jedovaté otázky, posměšné poznámky. Někdo se přímo zeptal, zda je pravda, že budoucí potomek ponese geny z obou větví Tichých.
Nejtvrdší úder ale přišel od muže, kterého léta všichni přehlíželi – staršího bratra Ivany, Lukášova otce. Ten do společného chatu napsal: „Sestro, gratuluji. Aspoň bude vnučka skutečnou Tichou z obou stran.“
Ondřej, který zprávy pročítal, náhle ztratil kontrolu. Notebook skončil roztříštěný o zdi. Z rozseknuté dlaně mu kapala krev na drahou tapetu, aniž by si toho všímal.
Karolína rodila ve stejné klinice „Matka“, kde Ondřej kdysi vyslechl diagnózu o nejasné neplodnosti. Sama si vyžádala pokoj orientovaný na parkoviště – pod okny už postávali fotografové.
„Připrav se,“ zašeptal jí Lukáš a políbil ji na čelo. „Za chvíli z tvého bývalého manžela i jeho matky budou jen vtipy na internetu.“
Když sestra vynesla malou Amálii Jelínekovou, která křikem jako by vyhlašovala světu vlastní příchod, oslnily ji záblesky fotoaparátů. Druhý den titulky křičely o spojení dvou větví rodu Tichých a o bývalé snaše, která porodila dítě bratranci svého muže.
Ivana doma v záchvatu vzteku rozbila vázu s rodovým erbem. Ondřej zíral na fotografii novorozené dcery. Měla na tváři drobný důlek – přesně takový, jaký měl Lukáš na dětských snímcích. Poprvé ho napadlo, že možná měl tehdy v tom osudném požáru zůstat.
Karolína mezitím držela Amálii u prsu a tiše jí šeptala do vlasů: „Rost, moje holčičko. Nejsi jejich pýcha. Jsi jejich zrcadlo a jejich trest.“