„Podepíšeš ty dokumenty, Nikolo Moravecová!“ zařval Kryštof Pavlíček tak, až se otřásla okna. „A jestli ne, tak si pak nestěžuj, když si najdu někoho jiného!“
Televize v obýváku hučela už od rána, jako kulisa k jeho víkendové nečinnosti. Kryštof se rozvaloval na gauči v teplácích, jednou rukou bezmyšlenkovitě projížděl zprávy v mobilu a druhou se líně škrábal na boku. Byt byl prosycený vůní smažené cibule — od sedmi hodin jsem stála u sporáku.
Vlastně to ani nebylo žádné nadšené vaření. Jen jsem plnila roli „ukázkové manželky“, která o svátcích chystá vývar a smaží karbanátky, aby jí nikdo nemohl vpálit otázku, co celý den dělala.
Dnes máme výročí. Deset let od chvíle, kdy jsme si na úřadě vyslechli razítko dopadající na oddací list. Celý týden jsem přemýšlela, čím ho překvapit. Chtěla jsem něco, co by mu opravdu udělalo radost. Už dlouho mluvil o herním notebooku. Zašla jsem se podívat do obchodu — cenovky mě málem srazily na kolena, ale řekla jsem si, že jednou za čas si člověk může dovolit větší výdaj. Jenže pak přišla návštěva u jeho matky… a jako by ze mě někdo během vteřiny vysál veškeré nadšení.
Ke Stanislavě Fialaové jsme šli „jen na hodinku“, jak s oblibou říká. Ta její hodinka se však pokaždé natáhne minimálně na tři. Nejprve čaj, potom koláč, a nakonec obligátní: „Počkejte, ještě vám něco rychle povím.“ To „rychle“ obvykle znamená dlouhé rozbory sousedských potíží, předpověď počasí a také poznámky o tom, že mi zase otékají nohy — jako by znala můj zdravotní stav lépe než já sama.
„Tak, Nikolo,“ spustila sotva jsme dosedli ke stolu. Hlas měla přeslazený, až z něj bolely zuby, ale pohled zůstával chladný a vypočítavý. „Napadlo mě… Ten byt je napsaný na tebe, že ano?“
Nejdřív mi nedošlo, kam tím míří. Usmála jsem se zdvořile.
„Ano. Zdědila jsem ho po babičce a investovala do rekonstrukce,“ odpověděla jsem a příbor v ruce svírala tak pevně, jako by to byla zbraň.
„To ale není správné,“ naklonila hlavu na stranu, aniž by uhnula očima. „V rodině má být hlavou muž. Nemovitost by měla patřit jemu. Člověk nikdy neví, co se může stát.“
Uvnitř mě cosi prudce cvaklo, jako když zapadne zámek.
„Paní Fialaová,“ snažila jsem se mluvit klidně, „u nás je všechno společné. Žijeme spolu, platíme společně. Ten byt je jen formalita.“
„Právě!“ skočila mi do řeči a zvedla ukazovák, jako bych byla dítě. „Když je to jen formalita, přepiš ho na Kryštofa a bude po problému.“
Kryštof seděl vedle ní a rozpitvával vidličkou koláč. Čekala jsem, že se ozve, že to zarazí. Stačilo by jediné: „Mami, nech toho.“ Jenže mlčel. Nepromluvil ani slovo.
A ve mně se rozlila prázdnota. Ostrá, ledová, svíravá — taková, že jsem měla pocit, jako by se i vzduch kolem mě náhle ochladil.