„Má přece svůj svět. Takhle by měla klid,“ dořekl.
„Ona?“ vyprskla jsem krátce, ale smích zněl spíš jako suché zakašlání. „A kdy budu mít klid já? Až ti slavnostně předám klíče od bytu, který je psaný na mě?“
„Ty ve všem vidíš útok,“ zamumlal a zíral do hrnku, jako by tam hledal odpověď. „S takovou povahou… nakonec zůstaneš sama.“
Tohle už bylo podpásové. Jeho věta mě zasáhla přímo do hrudi. Ne proto, že bych se bála samoty. Ale proto, že to neřekl ze strachu o mě – byla to výhrůžka. A v tu chvíli mi došlo, že nejde o Stanislavu Fialaovou. Tohle je o něm. O tom, že mě chce přinutit sklonit hlavu.
Večer jsem šla do obchodu pro mléko. Mezi regály mi zazvonil telefon. Andrea Kratochvílová z práce. Mluvila tiše, opatrně, jako by našlapovala po tenkém ledě.
„Nikolo, nevím, jestli ti to mám říkat… ale asi bys to měla vědět,“ začala váhavě. „Kryštof se dnes o přestávce bavil s klukama. Říkal, že doma děláš problémy, ale že si to stejně zařídí, aby byl byt napsaný na něj. A že mu prý ‚visíš na krku‘.“
Zůstala jsem stát u chladicího boxu a v hlavě mi hučelo. Visím mu na krku. Já. Ta, která dvanáct let táhne domácnost, vaří, pere, uklízí a ještě chodí do práce.
Doma jsem mlčela. Kryštof Pavlíček se choval jako obvykle – najedl se, pustil si fotbal a pohodlně se rozvalil na gauči. Já myla nádobí a mechanicky skládala talíře do odkapávače. V hlavě mi běžela jediná věta: Takže já jsem přítěž. A jeho matka je nedotknutelná autorita.
Za dva dny mi zavolala sama Stanislava Fialaová. V hlase neměla ani stopu po sladkosti.
„Nikolo, snažím se ti jen poradit. Muž má být hlavou rodiny. U vás je všechno obráceně, to není správné. S manželem jsem žila třicet let a něco takového by se nestalo.“
„A kde je teď ten váš dokonalý pán domu?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem se stihla zastavit. Hned jsem věděla, že jsem překročila hranici.
Do sluchátka prudce vydechla, ale hovor nepoložila.
„Jsi tvrdohlavá, děvče. S takovými ženami muži dlouho nevydrží. Nechci, aby Kryštofovi zničila život.“
„A já nechci, aby se zničil ten můj,“ odpověděla jsem tiše, přesto pevně.
Od té chvíle mezi námi zavládlo ticho studenější než led. Nejedli jsme spolu. On zůstával déle v práci nebo si nosil talíř k televizi. Večer jsem slyšela, jak si šeptá s matkou do telefonu, a po zádech mi běhal mráz.
Vrchol přišel v pátek. Vrátila jsem se z práce a on seděl u stolu nad hromadou papírů.
„Je to jen návrh,“ pronesl bez toho, aby se na mě podíval. „Podepiš to a zajdeme ke notáři. Proč to zbytečně protahovat?“
Vzala jsem listy do ruky, pomalu je přeložila napůl a roztrhla. Útržky dopadly na stůl.
„Nikdy,“ řekla jsem klidně. „Rozumíš, Kryštofe? Nikdy.“
Vyskočil tak prudce, až židle s rachotem spadla na zem.
„Zbláznila ses!“ křičel. „Děláš ze mě před všemi hlupáka! Máma měla pravdu – myslíš jen na sebe!“
Dívala jsem se na něj a poprvé jsem ho viděla úplně jasně. Ne jako manžela, ale jako člověka, který se mě snaží zlomit. A v té chvíli jsem pochopila, že něco, co nás dosud drželo pohromadě, právě definitivně prasklo.