Dívala jsem se na něj a v hlavě mi znělo jediné: tímhle to končí. Něco, co naše manželství dosud drželo pohromadě, se ve mně tiše rozlomilo. A spolu s tím přišla zvláštní lehkost. Skoro klid.
V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudu mlčet.
Ráno našeho výročí přišlo chladné a tiché. Dvanáct let společného života. Ještě před pár lety bych vstala za svítání, upekla něco sladkého, pečlivě zabalila dárek a čekala, až ho Kryštof rozbalí. Usmívala bych se, i kdybych byla unavená. Jenže tentokrát jsem se probudila s těžkou hlavou a prázdným nitrem.
Žádný dárek jsem nepřipravila.
Kryštof Pavlíček seděl v kuchyni, usrkával čaj a bez zájmu přejížděl prstem po displeji telefonu. Nepozdravil mě. O výročí ani slovo.
„Kde jsou klíče od bytu?“ procedil místo toho.
Nalila jsem si kávu a opřela se o linku. „Tam, kde vždycky. Proč?“
„Máma se chce přijít podívat,“ odpověděl bez toho, aby zvedl oči. „A probrat pár věcí.“
„Tvoje máma chce. Tvoje máma rozhodne. Tvoje máma zařídí,“ pousmála jsem se, ale v tom zvuku nebyla radost, spíš únava. „Kryštofe, někdy přemýšlím, jestli jsem tvoje žena já, nebo Stanislava Fialaová.“
Telefon dopadl na stůl s tupým úderem. „Už toho mám dost, Nikolo. Podepiš ty papíry a budeme mít klid. A jestli nechceš, tak mě aspoň netrestej – rozvedeme se normálně.“
„Tak se rozveďme,“ odpověděla jsem překvapivě pevně. „Klidně hned dnes.“
Zamrkal, jako by čekal slzy nebo prosby. Nic takového nepřišlo. Uvnitř mě byl jen chladný, čistý prostor.
Vzala jsem kabelku, v ložnici vytáhla složku s dokumenty a zasunula ji do tašky. Pak jsem napsala krátkou zprávu do skupiny kamarádek: „Kdo je volná? Potřebuju odvézt.“
Za dvacet minut troubila před domem Klára Navrátilová ve své staré felicii.
Kryštof stál ve dveřích, když jsem odcházela. „Myslíš to vážně?“ zeptal se tlumeně. „To všechno… je kvůli mámě?“
Zastavila jsem se a podívala se na něj. „Je to kvůli tobě. Tvoje matka s tím nemá nic společného.“
Zhluboka vydechl, jako by chtěl ještě něco dodat, ale jen mávl rukou. A já odešla.
O dvě hodiny později jsem seděla v kanceláři právníka a vyplňovala návrh na rozvod. Moje doklady ležely přede mnou jako malý štít. Telefon vibroval jeden hovor za druhým: Kryštof… Stanislava Fialaová… Nepřijala jsem ani jeden.
Večer jsem se vrátila do bytu, kde bylo nezvyklé ticho. Kočka mňoukala u dveří. Televize mlčela, žádný komentář fotbalu, žádná vůně jeho kolínské.
Rozsvítila jsem v kuchyni. Prázdno.
Posadila jsem se ke stolu, oběma dlaněmi objala hrnek a po mnoha letech pocítila něco nového. Nebyla to radost. Spíš úleva.
Bylo toho dost. Odteď bude všechno jinak.
Přistoupila jsem k oknu. Za sklem svítila cizí okna, za nimi cizí příběhy. A já měla poprvé po dlouhé době kolem sebe ticho.
A v tom tichu jsem si zase začínala být sympatická.