„Nemám v úmyslu na tom bytě cokoli měnit,“ řekla jsem tvrdě, skoro až chladně.
Stanislava Fialaová se pousmála, ale v tom úsměvu nebylo nic vlídného, spíš napjaté skřípění zubů. „Samozřejmě,“ pronesla s přehnanou lehkostí. „Neber si to osobně, Nikolo Moravecová, já vám přece chci jen prospět. Chlap má mít jistotu. Člověk nikdy neví…“
Pak se rozhostilo ticho tak hutné, že bylo slyšet, jak kočka v kuchyni škrábe jazykem o misku.
Cestou domů Kryštof Pavlíček mlčel. Já taky. V hlavě mi dokola běžela jediná myšlenka: Takže takhle to je. Máma něco řekne — a ty ani nepípneš. Najednou mi nešlo o žádný notebook ani o hloupý papír z katastru. Vybavilo se mi posledních deset let. On vždycky „někde mezi“, opatrný, aby nikoho nerozhněval. Se mnou vstřícný, s matkou stejně tak. A já? Uvízlá mezi jejich měkkostí jako kus kovu sevřený mezi kladivem a kovadlinou.
Večer jsme vybalili nákup. Skládala jsem tašky do zásuvky, když za mnou přišel. Stál ve dveřích, oči sklopené k podlaze.
„Možná bys o tom měla přemýšlet vážněji,“ zamumlal. „Máma má v něčem pravdu.“
Otočila jsem se tak prudce, až mi z ruky vypadla účtenka. „To myslíš vážně? Ty tohle říkáš úplně vážně, Kryštofe?“
Pokrčil rameny. „Chlap by měl být hlavou rodiny. Já ti věřím. Věříš ty mně?“
To slovo mě bodlo. Věřím. Znělo dutě, prázdně. Já mu mám bezvýhradně důvěřovat, zatímco on mi přes matku podsouvá podmínky?
Do postele jsem si lehla s tíhou v hlavě. Vedle mě se převaloval, ale já hleděla do tmy a cítila, jak se ve mně něco pomalu láme. Tohle je teprve začátek, pomyslela jsem si. A nebyl to vztek. Spíš zklamání — husté a ulepené jako starý tuk, který nejde seškrábnout z pánve.
Ráno se tvářil, jako by se nic nestalo.
Od rozhovoru u Stanislavy Fialaové uplynul týden. Týden lepkavého mlčení, během kterého jsem se přistihla, že napjatě čekám na bouchnutí dveří nebo zvýšený hlas, jen aby se ten dusivý klid konečně roztrhl. Kryštof fungoval jako vždy: práce, televize, oběd, gauč. Všechno ve starých kolejích. Jenže já věděla, že to není smíření. Jen vyčkává.
Rozuzlení přišlo v sobotu.
Stála jsem u sporáku, obracela karbanátky a pára mi štípala oči. Vlasy se mi lepily ke spánkům. Kryštof seděl u stolu, usrkával čaj a mezi dvěma doušky utrousil:
„Máma se ptala, kdy se chystáš k notáři.“
Opřela jsem obracečku o okraj pánve a zadívala se na něj. „A co jsi jí odpověděl?“
„Co asi,“ povzdechl si, jako bych mu ubližovala já. „Nikolo, proč jsi tak tvrdohlavá? Jsem přece tvůj manžel. Je to normální.“
„Normální?“ vydechla jsem ostře a otočila maso tak prudce, že tuk vystříkl na plotnu. „Normální je, když se muž postaví za svou ženu. Ne když přikyvuje každé hlouposti, kterou jeho matka pronese.“
„Nikolo…,“ začal tím konejšivým tónem, jakým se mluví k malým dětem. „Neber si to tak. Je už stará.“