Ivana Tomášeková si znovu upravila perly na krku, teatrálně si povzdechla a s pohledem plným pohrdání pronesla:
„Ondřeji, jak můžeš snášet takovou… neupravenou ženskou?“ Špičkou vidličky naznačila k rozmazané řasence pod očima Karolíny. „Podívej se na ni, celá promoklá. Vypadá jak zatoulaná kočka.“
Kolem stolu to zašumělo pobavením. Ondřej, který ji stále držel kolem ramen, se přidal: „Mami, ona je prostě přirozená. Salony krásy nejsou nic pro ni.“ Přejel jí prstem po tváři a zanechal rýhu v make-upu. „Ale já tě mám rád i takhle, že ano?“
Jeho dlaň sklouzla níž a pevně ji stiskla v pase, až se jí zadrhl dech. Karolína sáhla po sklence, aby si lokem vína ulevila, když se naproti nim prudce zvedl Lukáš Tkadlec.
„Ondřeji, stačí.“
„Co má znamenat stačí?“ Ondřej ji přitiskl blíž k sobě, úsměv mu ztuhl a v očích se objevil chlad. „Jsme přece rodina, ne?“
Opilá Šárka Pospíšilová mávla rukou a zanotovala: „Ale prosím vás! Mladí se pohádají, pak si dají pusu…“
Vchodové dveře práskly tak silně, až se z poličky zřítila porcelánová soška lva – svatební dar od Ivany Tomášekové. Rozpadla se o podlahu a střepy se rozletěly do koberce, jako by se symbol jejich manželství rozpadl spolu s ní.
„Víš vůbec, jak jsi tam vypadala?“ Ondřej si strhl kravatu, tváře měl nachovělé od vína i vzteku. „Šaty přilepené na těle, řasenka rozpitá… Připomínala jsi bezdomovkyni! Styděl jsem se tě představovat jako svou ženu!“
Karolína beze slova zouvala lodičky. Podpatky jí rozedřely paty do krve, ale fyzická bolest byla nic proti tomu, co cítila uvnitř.
„Slyšíš mě?“ Popadl ji za ramena a zatřásl s ní tak prudce, že se jí zaklonila hlava. „Kvůli tobě jsme všem pro smích! Máma má hysterický záchvat, příbuzní mluví o zrušených smlouvách…“
„A cos čekal?“ odpověděla tiše, ale s nečekanou pevností. Zvedla k němu oči – a on instinktivně ucouvl. Tři roky v nich vídal poslušnost. Teď v nich hořelo pohrdání. „Že budu dál hrát tvoji ozdobu? Nechám si od tvé matky šlapat po hlavě?“
Nervózně se zasmál a projel si rukou vlasy. „Myslíš si, že máš navrch? Beze mě nejsi nic. Žádné peníze, žádný byt, jen ta směšná práce v knihovně!“
Karolína přešla ke komodě. Pod vrstvou ubrousků leželo malé nahrávací zařízení – nenápadné, skoro směšné. Stiskla tlačítko.
„…manželská smlouva platná do roku 2025…“ ozval se kovový hlas Vítka Petříčka z restaurace.
„Okamžitě to vypni!“ vyrazil k ní, ale ona ustoupila až k oknu.
„Mám toho víc. Třeba jak jsi přemlouval lékaře, aby upravil moje výsledky, aby ses mohl rozvést ‚z oprávněných důvodů‘. A také jak tvoje matka uplácela finanční kontrolu. Mám to poslat tvým obchodním partnerům?“
Ztuhl. Na krku mu vystoupily žíly a dech se mu zkrátil.
„Ty… mrcho…,“ zasyčel.