Eliška Konečná si od dětství nesla tiché přesvědčení, že ji matka nemiluje. Iveta Šimonová to nikdy nevyslovila nahlas a navenek působila jako vzorná rodička. Nekřičela, netrestala ji, neurážela. Jejich byt byl vždy uklizený, ve skříni viselo čisté oblečení a o prázdninách jezdily k moři. Péče nechyběla. Chybělo však něco jiného – teplo.
Už jako malá holka vnímala Eliška zvláštní odstup, téměř hmatatelný, jako by ji matčiny dlaně hladily přes silnou látku. Všechno bylo správné, přesné, bezchybné: vyžehlená školní halenka, teplá večeře na stole, pečlivě zkontrolované sešity. Jenže bez úsměvu, bez pohlazení, bez obyčejného objetí.
Nevzpomínala si, že by ji Iveta někdy přitiskla k sobě jen tak, z radosti. I narozeniny probíhaly stroze – krátké „všechno nejlepší“ a letmý dotek na rameni. Když si odřela kolena nebo se rozplakala bolestí, matka jen sevřela rty a poznamenala:
„Nedělej scény, do svatby se to zahojí.“
V Eliščině nitru se tehdy cosi uzavřelo. Přestala čekat na něhu, přestala se dožadovat pozornosti. Ztichla, byla poslušná a nenáročná. Okolí obdivovalo jejich „harmonickou rodinu“, aniž by tušilo, že za zavřenými dveřmi se neusadil klid, ale chlad a neviditelná vina.
Na střední škole začala Iveta čím dál častěji opakovat:
„Měla bys jít studovat někam dál. V hlavním městě máš víc šancí.“
Eliška okamžitě pochopila, že nejde o podporu, ale o úlevu.
Na vysokou školu se dostala bez obtíží a získala místo na koleji. Matka zavolala až po týdnu.
„Jak se držíš?“
„Zvykám si.“
„Hlavně studuj. Ať mi neuděláš ostudu.“
„Dobře.“
Hovor skončil stejně chladně, jako začal, jako by šlo jen o splnění povinnosti. Eliška potom dlouho stála u okna koleje a dívala se na rušné město pod sebou.