Radovan Malý si promnul čelo. „To chci vědět stejně jako ty,“ pronesl tiše. „Musíme si promluvit s tvou matkou.“
Iveta Šimonová je přijala bez známky rozrušení. Nepůsobila překvapeně ani vyděšeně – jako by ten okamžik očekávala celé roky. Postavila před ně šálky s čajem, usedla naproti nim a po krátké pauze začala vyprávět.
„Ten den mi lékaři oznámili, že nikdy nebudu mít děti. Diagnóza byla neúprosná.“ Polkla a zadívala se do stolu. „A večer přivezli na porodní sál mladou ženu – Terezu Kratochvílovou. Masivní krvácení, předčasný porod. Podávala jsem anestezii… a spletla jsem dávku. Zemřela.“
Eliška seděla bez hnutí, jako by zapomněla dýchat.
„Primář tehdy řekl, že se to dá zahladit. Tvrdil, že nemá žádné příbuzné, dítě přežilo, papíry se upraví a vše se uzavře. Byla jsem otupělá, neschopná přemýšlet. Když jsem tě uviděla v inkubátoru, přesvědčila jsem samu sebe, že je to osud. Že když si tě vezmu, aspoň částečně odčiním, co jsem způsobila. A tak jsem si tě přivlastnila, Eliško.“
Na chvíli se odmlčela, hlas jí zdrsněl únavou. „Snažila jsem se tě mít ráda. Opravdu. Jenže pokaždé, když jsem se na tebe podívala, viděla jsem její rysy. Připomínalo mi to, že jsem jí vzala život. Možná proto jsem byla tak chladná.“
Eliška pomalu vstala. „Děkuju, že jste mě nenechala v ústavu,“ řekla klidně. „Teď už aspoň chápu proč.“
Radovan trval na tom, aby se k němu přestěhovala. „Nemám nikoho jiného,“ přiznal. „Jen tebe.“
Uvažoval o soudu a trestu, ale Eliška to odmítla. „Svědomí ji potrestalo dost. A ten primář? Ať si s tím žije sám.“
Na jaře společně našli hrob Terezy Kratochvílové. Nenápadný kámen, téměř setřený nápis. Tající sníh stékal po desce a Eliška tam stála po boku svého otce. Poprvé po mnoha letech ji u srdce zahřál klid.
Měla rodinu. Skutečnou. Přišla pozdě — ale byla její.