Jeho hlas zněl klidně, bez nátlaku, spíš obyčejně lidsky.
Druhý den dopoledne vyšla Eliška Konečná z kolejí jen pro rohlíky do blízké pekárny – a srdce jí poskočilo. U chodníku stál znovu ten samý vůz. Radovan Malý se opíral o kapotu, jakmile ji zahlédl, narovnal se a vykročil k ní.
„Dobré ráno. Omlouvám se, že vás zase obtěžuji. Potřeboval bych s vámi mluvit,“ řekl tiše.
Eliška zpozorněla. „Děje se něco?“
„Ne… jen… jste neuvěřitelně podobná ženě, kterou jsem kdysi miloval. Čekala dítě. A potom beze stopy zmizela. Když jsem vás spatřil, jako by se mi podlomila kolena.“
Elišce přeběhl mráz po zádech. „Tím chcete naznačit co?“
„Nic netvrdím,“ skočil jí do řeči rychle. „Jen mě napadlo, že byste mohla být její dcera. Možná i moje.“
Ustoupila o krok. „Moje maminka se jmenuje Iveta.“
„Iveta…“ zopakoval zamyšleně. „Rozumím. Odpusťte mi. Asi jsem se nechal unést.“
Odešel, ale jeho pohled jí zůstal v mysli po celý den.
Uplynul týden. Když se večer vracela z práce, čekal u zastávky znovu.
„Prosím, neutíkejte přede mnou. Musím vám to vysvětlit,“ pronesl naléhavě. Působil rozrušeně, nikoli však nebezpečně.
„Zjišťoval jsem si pár věcí. Vaše matka kdysi pracovala ve zdravotnictví. Konkrétně na porodnici.“
Eliška ztuhla. „To není možné. Máma celý život podniká!“
„Teď ano. Dřív to ale bylo jinak,“ odpověděl klidně.
Navrhl test DNA. „Jestli se mýlím, už mě nikdy neuvidíte.“
Dlouho mlčela. Nakonec sotva slyšitelně přikývla. „Dobře. Jen jednou.“
Za dva dny držela v ruce malou obálku. Výsledek byl jednoznačný.
Pravděpodobnost příbuzenství – 99,7 procenta.
Svět se jí rozpadl pod nohama.
„Jak je tohle možné?“ zašeptala roztřeseně.