Z okna koleje sledovala proudící auta a světla domů naproti a v hrudi jí ztěžkla jistota, že odteď je na všechno skutečně sama.
Vrhla se do studia s až zarputilou důsledností. Skripta, poznámky i nekonečné laboratorní úkoly pro ni představovaly úkryt před myšlenkami, které se vynořovaly hlavně večer. Později si našla brigádu — nejdřív rozdávala letáky u metra, potom obsluhovala v malé kavárně na rohu. Domů se vracela vyčerpaná, někdy sotva stála na nohou, ale právě to vyčerpání jí pomáhalo přežít. Když byla unavená, neměla sílu cítit prázdnotu.
Iveta Šimonová jí občas poslala pár korun. Jednou však Eliška řekla do telefonu klidně, ale pevně:
„Mami, už mi nic neposílej. Zvládnu to sama.“
„Jak myslíš,“ odpověděla matka bez emocí.
Od té chvíle byly hovory ještě vzácnější. Krátké, strohé, jako by spolu mluvily dvě cizí ženy.
Eliška si v duchu uzavřela kapitolu minulosti. Domů se vracet nehodlala. Iveta ať si žije po svém, ona začne znovu a jinak.
Uplynuly dva roky. Zima zahalila město do bíla. Po náročném zápočtu zamířila Eliška s Karolínou Bílýovou a Nelou Brňákovou do kavárny kousek od fakulty. Za okny se tiše snášely vločky, v reproduktorech zněl jemný jazz a všechno působilo téměř idylicky. Klid však přerušil číšník, který zakopl a převrhl hrnek s horkou kávou přímo na Eliščinu sukni.
Vyjekla a vyskočila, snažila se látku odtáhnout od kůže. Kamarádky kolem ní pobíhaly, číšník se omlouval a nevěděl, kam dřív sáhnout.
Od vedlejšího stolu vstal muž — vysoký, tmavovlasý, s pronikavým pohledem. Díval se na ni tak upřeně, až jí přeběhl mráz po zádech, jako by v ní spatřil někoho, koho už dávno znal.
Když pak dívky vyšly ven do mrazivého vzduchu, zastavilo u nich auto. Ten muž stáhl okénko.
„Promiňte,“ oslovil je zdvořile, „nechte mě vás odvézt. V tomhle počasí byste v mokrém oblečení neměla chodit.“
Eliška chtěla odmítnout, ale Nela se zasmála: „Prosím tě, Eliško, to se nám nestává každý den.“
„Radovan Malý,“ představil se muž klidně. Mluvil vyrovnaně, bez náznaku flirtu.