Když byla manželka Radka Pražáka na konci těhotenství a do porodu zbývalo jen pár týdnů, přinesla jí jeho maminka, Marta Benešová, vlastnoručně ušitou peřinku pro očekávanou vnučku. Šití bylo jejím koníčkem i způsobem, jak dávat najevo lásku. Lehoučká přikrývka byla vyplněná prachovým peřím, sešitá z pestrých látek a protože všichni čekali holčičku, ozdobila ji nahoře motýlem, jehož okraje pečlivě obšila cikcak stehem. Ještě než zazvonila u dveří synova bytu, vytáhla dárek z tašky, aby mohla mladé překvapit hned mezi dveřmi.
„Tak tady to máte… Podívejte, jak jsem si dala záležet. Šila jsem to několik měsíců!“ prohlásila hrdě. „Jen to, prosím, nedávejte do pračky, peří by se srazilo. Když bude potřeba vyprat, doneste mi to, postarám se o to sama. Teď je ale čisté.“ S očekáváním podala přikrývku snaše a v očích se jí zračila naděje na pochvalu či alespoň vděčné slovo.
„Děkujeme, mami, je to moc hezké,“ usmál se Radek, když si od ní bral zimní čepici a rukavice a pomáhal jí z kabátu.
Simona Tichýová, jak se jeho žena jmenovala, jen cosi neurčitě zamumlala přes nateklé rty a bez většího zájmu položila peřinku na komodu. Břicho měla tak veliké a vysoko posazené, že by na něm klidně udržela tác. Neustále si ho podpírala jednou či druhou rukou a kolébavou chůzí se loudala po bytě s otráveným výrazem, který jasně říkal, že je jí těžko a nikdo by ji raději neměl obtěžovat. Otoky jí zakulatily tváře do podoby přezrálých jablek a nohy působily jako pevné sloupy. Lékaři mluvili jasně – zadržovaná voda. Marta Benešová se snažila zachovat klid a trpělivost. Dosud mezi nimi žádné zásadní problémy nebyly, jen tohle období bylo náročné a vyžadovalo opatrnost. Nasadila proto soucitný výraz, aby dala Simoně najevo, že ji chápe – vždyť sama byla ženou a matkou.
„Je to náročné, viď? Těhotenství ve čtyřiceti není žádná legrace,“ poznamenala mírně. „Já rodila naposledy v pětatřiceti a taky jsem si užila své. První měsíc jsem měla horečky skoro ke čtyřicítce, zánět ledvin, našli mi bílkovinu v moči. Nejspíš infekce z katétru. Už jsem ti to vyprávěla.“
„Ano, asi desetkrát,“ odsekla Simona bez obalu.
„Simono!“ napomenul ji Radek a omluvně pohlédl na matku.
Simona uraženě našpulila rty a s námahou se otočila směrem k ložnici. „Jdu si lehnout. Kéž by už to bylo za mnou, nemám na to sílu.“
„Mami, neber si to osobně, je přetažená a skoro nespí,“ snažil se Radek situaci uhladit.
„To je v pořádku, rozumím,“ mávla rukou Marta a vzápětí se jí rozzářily oči. „A tady je můj zlatý chlapeček!“ objala svého staršího, zatím jediného vnuka Štěpána Zeleného. „Proč jsi nepřišel babičce naproti?“
„Dokončoval jsem hru, babi. Táta mi půjčil notebook,“ vysvětloval chlapec a přitiskl tvář k jejímu břichu.
Marta se rozesmála, protože ji lechtal. Pak si ale všimla drobných pupínků na jeho tváři. „Co to máš na tváři?“
„Asi nějaká alergie,“ pokrčil rameny Radek. „Přežije to.“
„To je tedy přístup,“ sevřela rty babička. „Zodpovědnost vám rozhodně nechybí…“
Štěpán ji mezitím táhl za ruku do kuchyně. „Radku, v kapse kabátu mám čokoládu, dej ji Štěpánovi,“ volala ještě přes rameno. „I když teď nevím, jestli ji smí… Tak povídej, jak se ti daří? Co škola?“
„Ujde to,“ odpověděl vyhýbavě.
„Jen ujde? A proč?“ vyptávala se dál, když si ho posadila vedle sebe ke stolu.
„Je to tam nuda. Samé úkoly a nic zajímavého. A kluci se pořád perou.“
„Vážně?“ nadzvedla obočí Marta s lehkou ironií. „A ty jsi v tomhle směru určitě nevinný andílek.“
„To zrovna ne,“ přisadil si Radek, když napouštěl vodu do rychlovarné konvice. „Snad není měsíc, kdy bychom nebyli voláni do školy.“
Marta se na vnuka zadívala tentokrát už bez úsměvu a její pohled zvážněl. „Tak mi řekni, Štěpáne, proč se vlastně pereš?“ zeptala se klidně, ale důrazně, a čekala, co z něj vypadne.