Ta nejistota v ní ale dál hlodala a nutila ji přemýšlet, jestli přece jen někde neudělala chybu.
„Měla jsem snad kvůli tomu všechno zahodit?“ pokračovala Marta Benešová rozrušeně. „Co bych potom dělala? Seděla doma a čekala na důchod? Já mám svou práci ráda. Učím hudbu, dokud mám energii, tak chci být mezi lidmi. Ne každý má to štěstí, že ho zaměstnání těší. Dvě děti jsem vychovala sama, bez pomoci babiček a tet. A teď bych měla znovu trávit dny zavalená plenkami?“
Milan Moudrý jen mávl rukou. „Prosím tě, už toho nech. Nikdo tě přece nenutí být chůvou na plný úvazek. Chceš pracovat? Tak pracuj a nedělej si z toho hlavu.“
„Jenže já si ji dělám,“ povzdechla si. „Cítím výčitky.“
„Tomu nerozumím,“ odvětil klidně.
„To proto, že tvoje citová škála je asi tak široká jako podšálek,“ utrousila jízlivě, ale hned toho litovala. „Nech to být.“
Jenže osud se rozhodl jejich pochybnosti brzy vyhrotit. Hned tu noc, kdy Radek Pražák odjel na služební cestu, dostala Simona Tichýová porodní bolesti. Marta se to dozvěděla odpoledne a bez váhání vyrazila rovnou z práce za Štěpánem Zeleným, aby nezůstal doma sám. Předem si domluvila záskok na tři dny a rozhodla se, že během nich napraví všechno, co mělo mezi ní a snachou zůstat nedořečené. Chtěla ukázat, že o rodinu stojí, že není chladná ani lhostejná.
Byl prosinec a udeřily třeskuté mrazy, teploty padaly k minus pětatřiceti stupňům. Porod ale neproběhl bez komplikací. Miminko se napilo plodové vody a krátce po narození skončilo na jednotce intenzivní péče. Marta ani na okamžik nezaváhala. Hned po zprávě sbalila tašku s jídlem a vydala se do porodnice. Mezi bílý jogurt a krabičku se sladkostmi vložila lístek: „Simono, drž se. První noc bývá nejtěžší. Napiš mi, co ti mám zítra přivézt. Mám ti udělat kuře se zeleninou?“
Odpověď přišla stručná: nic není třeba, v porodnici mají jídla dost.
Marta si vzala čtrnáct dní volna. Starala se o Štěpána i o Radka, který byl myšlenkami jinde, a na Simonu nezapomínala. Každý den telefonovala, každý den přijela, i když venku mrzlo až praštělo. I kdyby měla přivézt jen balíček hygienických potřeb.
„Jak se cítíš, děvče moje? A děkuju ti za vnučku,“ říkávala měkce.
Než Simona s dítětem přišly domů, Marta důkladně uklidila celý byt. Dávala si přitom pozor, aby neotevřela žádnou zásuvku ani skříň, aby ji snad někdo nemohl obvinit, že se v cizích věcech přehrabuje. Po práci občas jela oklikou přes půl města, jen aby se zastavila a na chvíli ulevila mladé mamince.
„Běž se najíst,“ pobízela ji. „Kojíš, musíš mít sílu. Já malou pohlídám.“
Snažila se nevšímat si, že její návštěvy nejsou přijímány s nadšením. Něco málo poklidila v kuchyni a zase tiše odešla. Jednoho dne, ve svém volnu, přišla neohlášeně. Simona byla vyčerpaná, s kruhy pod očima, dítě plakalo. Marta položila na stůl velké nádoby s čerstvým bramborovým pyré a masovými kuličkami.
„Je to ještě teplé. Dáš si?“ nabídla vlídně.
Simona po ní střelila nepřátelským pohledem a poklepala nehtem na sklenici medu stojící na lince.
„Víte, někdo mi do medu přisypal sůl.“
Dívala se na tchyni zkoumavě, skoro vyzývavě. Marta zmateně zamrkala.
„To je přece nesmysl. Nemohl se nějak pokazit?“
„Chcete tvrdit, že med sám od sebe solí?“ odsekla Simona.
„Jak bych měla vědět, co se vám s ním stalo?“
Simona odšroubovala víčko a ponořila dovnitř lžičku. „Ochutnáte?“
„Ne, děkuju.“
„Samozřejmě že ne. Vlastní jed byste přece nejedla.“
Marta o krok ustoupila. „Co to povídáš? Myslíš, že jsem ti tam tu sůl dala já? Proč bych to dělala?“
„Těžko říct, proč lidé škodí,“ procedila Simona. „Možná z nenávisti. Nebo aby se někoho zbavili. To je spíš vaše parketa.“
„Simono, zbláznila ses?“ vyhrkla Marta, oči vytřeštěné.
Simona zvýšila hlas, až překřičela i novorozence: „Jakmile jsem ten med snědla, večer se mi udělal zánět v prsu. Sotva jsem to rozmasírovala! Přestaňte už škodit naší rodině!“
„Já? Škodit?“ Marta nevěřila vlastním uším.
„Ano, vy,“ pronesla Simona pevně. „Ještě před porodem jsem byla u věštkyně. Řekla mi, že na nás sesíláte všelijaké pohromy.“