„Oni začali první,“ trval si tvrdohlavě na svém Štěpán a uhýbal přitom pohledem.
Z vedlejšího pokoje se náhle ozval pronikavý hlas Simony Tichýové:
„V první třídě takový nebyl! A teď jako by se něco zlomilo. To máte z toho věčného vychvalování. Nemusí být pořád označovaný za ‚zlatíčko‘!“
Marta Benešová se v duchu ohradila. Tak ona poslouchá za dveřmi… A kam tím míří? Vždyť mu tak říkám jen já. To snad znamená, že ho miluju neupřímně? Ta myšlenka ji zabolela víc, než by čekala.
Radek Pražák rychle přivřel dveře do kuchyně a provinile se podíval na matku. Marta svého syna znala dokonale – stačil jí jediný pohled, aby poznala, kdy něco tají, kdy má strach nebo kdy je nesvůj. Bylo zřejmé, že se doma něco odehrálo. Ale rozhodla se do toho zatím nevstupovat. Místo toho změnila téma.
„Radku, kam jste pověsili ten obraz, co jsem přivezla z dovolené u moře? Ráda bych viděla, jak vám tu sedí. Myslela jsem, že ho dáte do kuchyně – ty pomeranče a broskve se k vašemu koutku barevně hodí.“
Radek zůstal stát s čajovým sáčkem nad hrnky a chvíli mlčel.
„No… mami… ještě jsme ho nepověsili. Nějak na to nebyl čas.“
„Za čtyři měsíce?“ podivila se Marta. „Vždyť tam už máte zatlučený hřebík, přímo nad stolem. Přines ho sem, zkusíme to teď. Je to olejomalba, dodá místnosti světlo.“
„My to zvládneme sami!“ vyhrkl Radek až příliš prudce. V jeho hlase zazněla nejistota, která Martě neunikla. Zadívala se na něj tázavě.
„Později, mami,“ dodal už mírněji. „Někam jsem ho založil a teď nevím kam. Musel bych ho najít. Dáš si do čaje trochu studené vody?“
Přikývla. Vtom kolem nich proběhl Štěpán.
„Máma mě volá!“
Marta sledovala jeho záda a pak tiše oslovila syna:
„Radku… je u vás všechno v pořádku?“
„Jasně, mami, neboj,“ odpověděl rychle.
Postavil před ni hrnek, otevřel sušenky a vzápětí si vzpomněl na krabičku kokosových bonbonů schovanou nahoře ve skříňce, aby na ni Štěpán nedosáhl. Položil ji na stůl také.
„Chtěl jsem tě o něco poprosit,“ začal opatrně. „Za týden musím na tři dny služebně pryč. Kdyby Simona mezitím začala rodit… pomohla bys?“
„Samozřejmě!“ ožila Marta okamžitě. „Vezmu si dovolenou, pohlídám Štěpána, cokoliv bude potřeba.“
Do kuchyně se vrátil vnuk, tentokrát se sklopenou hlavou. Vzal si sušenku bez nadšení. Čokoláda, kterou mu babička přinesla, zůstávala nedotčená. Podíval se na ni téměř uraženě.
Marta ji začala rozbalovat.
„Tak co, dáš si kousek?“
„Ne, babi… Máma říkala…“ Zarazil se a podivně pohlédl na otce. „Sladké jen po pořádném jídle.“
„Tak já něco uvařím, pomůžu mamince,“ vyskočila Marta ze židle, ráda, že může být užitečná.
Z obýváku se ozval rozčilený křik Simony:
„Já to zvládnu sama! Nic nechystejte!“ Hlas jí přeskočil a rozkašlala se. „Je tam mražená hranolky, ohřeju je a hotovo, to mu stačí.“
„Proboha…“ uniklo Martě. V duchu si dodala: Není právě z takového jídla ta jeho alergie?
Čím dál víc cítila, že se před ní něco skrývá. Intuice jí napovídala, že se to nějak týká i jí samotné. Když se večer vrátila domů, svěřila se manželovi Milanovi Moudrému.
„Nedělej si z toho hlavu,“ mávl rukou. „Těhotné ženy bývají přecitlivělé. Až porodí, uklidní se.“
„Ale já jim přece nic zlého neudělala, viď?“ nedala se Marta. „Nemůže mi něco unikat?“
„Vidíte se dvakrát do měsíce. Kdy bys stihla napáchat škody?“ odpověděl Milan rozumně.
Marta však pochybovala dál. „Třeba se Simona zlobí, že málo pomáháme. Když byl Štěpán maličký, naznačovala, že jiné babičky se víc zapojují, že ona všechno zvládá sama. A já… co jsem měla dělat? Učila jsem ještě na gymnáziu, nemohla jsem jen tak odejít…“
A v té větě zůstala viset nejistota, která ji nutila přemýšlet, jestli za napjatou atmosférou nestojí něco hlubšího, než si dosud připouštěla.