„…že nám posíláte všelijaké svinstvo přes jídlo a věci!“ pokračovala Simona rozrušeně. „Vždycky jsem cítila, že mě nemáte ráda! Po každé vaší návštěvě onemocním já nebo Štěpán!“
Marta Benešová si přitiskla dlaň na hruď, jako by jí došel dech. „Simono, ty ses snad pomátla…“
„Opravdu? Tak vám to dokážu!“ vyhrkla Simona. „Nechtěla jsem to vytahovat, ale když jinak nedáte…“
Vystřelila na balkon. Mezi naházenými krabicemi, starým sušákem a opřeným kolem, které zabíralo půlku prostoru, se už měsíce vršily věci tak, že se sotva dalo otevřít okno. Chvíli tam něco hledala, pak se vrátila s prošívanou dekou, kterou Marta kdysi ušila pro vnučku. Teď byla zmačkaná, ušpiněná od mastnoty z řetězu a na několika místech rozpáraná. Jak ji Simona nesla, z děr se sypalo peří a tiše se snášelo na podlahu jako lehký poprašek sněhu.
Bez váhání strčila ruku do jedné z trhlin, vytrhla chomáč výplně a strčila ho Martě pod nos.
„Podívejte se! Co je tohle? Schovala jsem si to jako důkaz! Ty peříčka jsou svázaná dohromady!“
Marta na ni zírala a nebyla schopná slova. Šok jí doslova ochromil jazyk.
„To jste opravdu klesla tak hluboko, že kouzlíte proti novorozenému dítěti?“ křičela Simona dál.
„Já jsem nic takového neudělala. To je nesmysl, určitě náhoda…“ snažila se bránit Marta.
„Jasně, jasně! Vy čarodějnice přece umíte hrát divadlo!“ přerušila ji Simona. „Ale já nejsem hloupá. Všechno, co jste nám kdy přinesla, jsem vyhodila! V porodnici jsem od vás nesnědla ani sousto, hračky letěly do koše a všechno, co jste za poslední čtyři měsíce koupila Štěpánovi, jsem rozbila a odnesla na skládku!“
Ztratila nad sebou kontrolu. Obličej měla rudý, hlas přehlušoval pláč dítěte i Martininy pokusy o vysvětlení. Postupovala kupředu a zatlačovala tchyni ke dveřím.
„Čarodějnice! Zlo! Táhněte z mého domu!“ opakovala hystericky.
V návalu běžela k lednici, vytáhla láhev se svěcenou vodou a bez rozmyslu Martu postříkala, jako by chtěla vyhnat démony.
Teprve tehdy se Marta vzpamatovala natolik, že dokázala odpovědět klidněji: „Simono, měla bys vyhledat psychiatra. Myslím to vážně.“
A pak dodala s trpkou ironií: „Kdybych opravdu byla čarodějnice, zařídila bych ti trochu zdravého rozumu. Ale když žádná kouzla neumím, nemám jak pomoct.“
Když to doma vyprávěla manželovi Milanovi Moudrému, překvapivě ho ta představa pobavila. Začal si z ní dělat legraci a navrhoval, že by mohla při příští návštěvě sehrát roli tajemné čarodějky – třeba něco nesrozumitelně mumlat, když uvidí snachu, nebo přijít s koštětem, opřít ho o práh a prohodit: „Dneska jsem k vám přiletěla opravdu rychle, už se ani nemusím skrývat.“
„A nebo,“ smál se Milan, „znovu otevři téma medu a řekni jí: ‚Sůl do medu? Za koho mě máš, Simono? Jsem dědičná čarodějnice! Vyrobila jsem panenku s tvým jménem a každý den do ní píchám jehly. Proto tě občas bolí zub moudrosti! A pokaždé, když k vám přijdu, plivnu ti na kartáček!‘“
Jenže Martě do smíchu nebylo. Když si promluvila se synem Radkem Pražákem, zjistila, že Simona nelhala. Bonboniéry a plyšáci končili v popelnici, obraz, který Marta přivezla z dovolené u moře, byl rozřezán na kusy a jídlo, jež s láskou vařila místo odpočinku, vyhazovala Simona z okna toulavým kočkám. Radek byl bezradný. Jinak byla jeho žena rozumná a starostlivá matka, jen v tomhle směru propadla naprostému bludu.
„Mami, teď k nám radši nechoď a nic neposílej,“ prosil ji. „Až uvidí, že problémy přicházejí i bez tebe, třeba se uklidní.“
Od té scény uplynuly dva roky. Radek navštěvuje rodiče s dětmi sám, bez Simony. Marta se stáhla do ústraní – do jejich domácnosti už nezasahuje a dárky neposílá. Na narozeniny a svátky jen převede určitou částku na synův účet a tím to pro ni končí. S lidmi, kteří vidí spiknutí ve všem kolem sebe, je lepší si nezahrávat. Simona je totiž o své pravdě přesvědčená dodnes.
A Martu dodnes bodne u srdce, kdykoli si vzpomene na tu malou prošívanou deku, do které kdysi s láskou všila každý steh.