„Opravdu odjedeš?“ zeptala se Alena Švecová, když sledovala, jak Tereza Koutná zavírá okenice a pečlivě zasouvá zástrčky.
„Ano,“ přikývla Tereza a zatlačila poslední hák na místo. „Už mě tu vlastně nic nedrží.“
„Myslela jsem, že sis tu zvykla a nakonec zůstaneš,“ povzdechla si Alena a usedla na lavičku před domem.
Tereza si k ní přisedla. „Přestěhovala jsem se sem jen z nutnosti. Můj život je ve městě – práce, přátelé, všechno.“
„A co uděláš s dědictvím? Prodáš to, nebo si dům necháš do budoucna? Je tu hezky, pozemek má cenu za každých časů.“
Tereza se na okamžik odmlčela, aby potlačila rozechvělý nádech. „Nepřijela jsem kvůli majetku. Cenné jsou pro mě jen fotografie a maminčiny medaile. Ty už mám sbalené.“
„Majetek by se zahazovat neměl,“ napomenula ji stařenka vlídně. „Tvoje maminka, ať odpočívá v pokoji, by ti ráda pomohla. I kdyby jen drobností, ale od srdce.“
„Vím, že peníze se vždycky hodí,“ odpověděla Tereza tiše. „Nejsem dítě. Ale jestli je cenou za ně ta bolest, kterou cítím, pak bych se bez nich obešla.“
Alena pokývala hlavou. „Když tohle člověk dokáže říct, pak si dědictví zaslouží.“
„Možná,“ zamumlala Tereza a zadívala se kamsi do dálky.
Stařenka jí položila vrásčitou ruku na dlaň. „Netrap se, děvče. Irena Pražáková už má své utrpení za sebou. Teď je na lepším místě a nic ji nebolí. Mysli na to. Zkouška skončila, ale ty máš před sebou ještě dlouhou cestu.“
Prostá venkovská moudrost mamčiny přítelkyně přinesla Tereze alespoň trochu klidu. Přesto toho na ni v posledních měsících dopadlo víc než dost.
„Lucie Hradilová, dávej na byt pozor,“ udělovala Tereza poslední pokyny před odjezdem. „Když budeš potřebovat, klidně tu přespávej, ale nikomu ho nepronajímej. Chci se vrátit do stejného domova, z jakého odjíždím.“
„Nemáš tu ani kytky, ani zvířata,“ namítla Lucie. „Stačí zavřít vodu, vypnout pojistky a je hotovo.“
Tereza se pousmála, i když napjatě. „Může mi sem chodit důležitá pošta. Potřebuju, abys mi ji přeposílala.“
Lucie chvíli váhala. „A můžu sem občas vzít přítele? Je slušný, žádný problém.“
„Proti zvířatům nic nemám,“ ušklíbla se Tereza, „jen pohlídej, aby neškrábal stěny a trefil se, kam má.“
Obě se rozesmály. Narážky na Terezin někdejší nešťastný vztah už čas obrousil natolik, že se o nich dalo žertovat.
„Promiň mi, že jsem tě prosila o pomoc,“ zašeptala Irena Pražáková s vlhkýma očima. „Duchem jsem ještě silná, ale tělo už mě neposlouchá.“
„Maminko, nic si nevyčítej,“ odpověděla Tereza s nuceným klidem. „Není to pro mě žádná přítěž.“
„Vím, že to říkáš upřímně,“ povzdechla si Irena a na chvíli zavřela oči. „Jen mě mrzí, že tě tím zatěžuji, když bych ti měla být oporou.“