„Tak se seber a táhni odsud!“
Radek na ni vytřeštil oči. „Prosím tě, ty se urážíš? A kvůli čemu?“ odfrkl si. „Žila si svým životem, ona taky. Umřela… no a co. Tak to chodí.“
Tereza dál stála mezi dveřmi a rámem, aby ho nepustila dovnitř. „Mohl ses aspoň jednou ukázat,“ řekla tiše, ale pevně. „Jednou přijet, prohodit pár lidských slov. To by tě nezabilo.“
„A co jsem podle tebe? Ošetřovatel?“ ušklíbl se. „Přebalovat, krmit kaší, poslouchat stesky? To je práce pro ženský. Chlap na tohle nemá čas ani povinnost.“
Olízl si vyschlé rty a ztišil hlas. „Hele, přemýšlel jsem, jak to rozdělit spravedlivě. Tobě toho moc netřeba. Stejně se vdáš. A aby ses nějakému chlápkovi necpala do kapsy s balíkem peněz, nechám ti jen část.“
Zvedl bradu. „Já jsem chlap, hlava rodiny. Mně náleží víc. Ale klidně ti něco přihodím, ať pak nebrečíš.“
Tereza jeho řeči sotva vnímala. Slova jí splývala v neurčitý šum, jako vzdálený hukot. Podívala se na něj s odporem, jako by před ní stál obtížný hmyz, a bez dalšího vysvětlování mu zabouchla dveře přímo před nosem.
„Jestli budeš takhle protivná, nedostaneš ani halíř!“ zařval z chodby. „Všechno si vezmu sám! Do poslední koruny!“
K notáři šla Tereza jen proto, aby viděla Radkův výraz ve chvíli, kdy zjistí, že mu Alena Švecová neodkázala ani korunu.
Ten okamžik skutečně přišel – ale ne tak, jak si představovala. Radek stál opřený o stěnu a na rtech mu pohrával ten jeho jedovatý úsměv.
Pak předložil notáři složku dokumentů. Z nich vyplývalo, že Tereza byla soudně prohlášena za nehodnou dědičku, a veškerý majetek tak přechází výhradně na něj.
„Zalkni se tím,“ procedila mezi zuby. „Ty peníze ti ještě zavaří. Možná jsem podle papírů nehodná dědit, ale ty jsi nehodný člověk.“
Radek velkoryse mávl směrem ke dveřím. „Běž. Vypadni. Žebráci tady nemají co dělat.“
„Radku, kamarády se nevyplácí podvádět,“ zazněl nasládlý hlas Stanislava Beneše.
Radek, právě vytažený z kufru auta, bolestně zasténal. Tělo měl potlučené a oči přivíral proti slunečním paprskům, které jen stěží pronikaly hustými korunami stromů uprostřed lesa.
„Tvrdil jsi nám, že jsi na mizině,“ pokračoval Stanislav klidně. „Že jsi zkrachoval a nemáš ani korunu na splacení dluhů. A najednou se dozvídáme, že ses dostal k pěknému obnosu.“
„Dědictví po matce,“ hlesl Radek. Už mu bylo jasné, že o ty peníze přijde.
„Takže jsi nám je chtěl přinést sám, že?“ pousmál se Stanislav.
Radek plánoval zmizet hned následující den. Ne za věřiteli, ale přes půl republiky, s falešnými doklady a novým jménem. Jenže…
„Čarodějnice zatracená,“ vybavila se mu Terezina slova. „Přivolala mi to.“