Radek Mlynář na její prosbu reagoval přesně tak, jak se to od něj dalo čekat. Místo aby projevil aspoň špetku soucitu, spustil prudkou řeč plnou hořkosti a podezíravosti.
„Vy jste všechny stejné! Jde vám jen o peníze! Myslíš si, že jsem hlupák a nepoznám, že ze mě chcete vytáhnout koruny na nějakou léčbu? Na to zapomeň! Do toho stavu jste se dostaly samy, tak si z toho taky samy pomozte. A jestli ne, je to váš problém!“
Tereza Koutná se zhluboka nadechla, aby udržela hlas klidný. „Radku, nechci po tobě ani korunu. Jen přijeď. Stačí, když mámě řekneš, že ji máš rád a že jí přeješ, aby se uzdravila. Nic víc.“
„Nemám snad vlastní starosti?“ odsekl podrážděně. „Mám se tahat přes půl republiky kvůli takovým řečem? Řekni jí sama to, co chce slyšet, a mě do toho netahej.“
Tereza tedy matce zalhala. Tvrdila, že Radek posílá pozdravy, že na ni myslí a přeje jí brzké zotavení. Přidala i výmluvu o pracovních povinnostech, které mu prý nedovolí přijet ani na jediný den.
Irena Pražáková tu smyšlenku přijala bez výhrad.
„Něco jsem v jeho výchově zanedbala,“ zašeptala Irena slabě, když zůstaly samy. „Možná je ta nemoc trestem za to, že jsem ho nezvládla.“
„To ani neříkej,“ přerušila ji Tereza pevně. „Radek je celý otec. A sama víš, jaký byl Stanislav Beneš.“
„Největší omyl mého života…“ vydechla Irena.
Druhý den ráno už se neprobudila.
Lucie Hradilová předala Tereze byt přesně v takovém stavu, v jakém ho před dvěma lety opouštěla. Když rovnala věci zpět do skříní, napadlo ji, že jako by se čas zastavil.
Bolest ze ztráty byla zvláštní – méně prudká, než čekala, ale o to tíživější prázdnotou. Obě věděly, že konec se blíží. A jakkoli to zní krutě, i na tuhle myšlenku si člověk dokáže zvyknout.
Nejtěžší bylo vědomí, že už nebude komu vyprávět o drobných radostech, ani komu si postěžovat na křivdy světa. Nikdo jí neuvaří čaj a nepoloží na stůl talíř domácích koláčů, zatímco budou vzpomínat na dětství.
Přesto cítila vděčnost. Byla s mámou až do poslední chvíle. Pomáhala jí, držela ji za ruku a vyprovodila ji důstojně.
Život se však nezastavil. Tereza se postupně vracela k rytmu, který kdysi opustila.
Týden po návratu, v sobotu ráno, kdy se konečně cítila o něco pevnější, vytrhl ji ze zamyšlení ostrý zvuk zvonku.
„Nikoho nečekám,“ zamumlala nad hrnkem kávy. „Tak snad to vzdá.“
Zvonění se však opakovalo, naléhavě a vytrvale.
Když otevřela, na chodbě stál Radek. Na rtech měl křivý úsměv.
„Nazdar, ségra,“ utrousil. „Tak jak si rozdělíme dědictví?“
Bez vyzvání se pokusil vejít dovnitř, ale Tereza zůstala stát ve dveřích a ani o krok neustoupila.
„Co blbneš?“ zamračil se a zkusil se protlačit podruhé.
„Nezvala jsem tě,“ pronesla chladně. „Tak mi řekni, proč jsi přišel.“