„Tak mě poslouchej pozorně,“ spustila Libuše Růžičková a s okázalou samozřejmostí si odložila tašky na židli u dveří, jako by se právě vrátila do vlastního bytu po dovolené. „Tenhle byt jsi získala jen díky mému synovi. A z toho plyne jediné – polovina patří mně.“
Kristýna Modrýová beze slova postavila konvici na sporák a zadívala se na tchyni pohledem, jakým člověk zkoumá rozbitý vysavač – hučí, bliká, ale žádný užitek z něj není.
„Tady,“ pokračovala Libuše a začala se přehrabovat v kabelce, až z ní vytáhla ohmatanou kopii jakéhosi dokumentu. „Tohle je kopie technického průkazu bytu. Vidíš? Milan Vacek je tu hlášený k trvalému pobytu. A když je tu hlášený, znamená to, že má na byt právo. A když má právo on, mám ho i já. Jsme rodina, Kristýno.“
„Paní Růžičková,“ odpověděla Kristýna klidně, „s těmi papíry si běžte třeba vytapetovat toaletu.“
Libuše ztuhla, jako by ji někdo polil studenou vodou.
„Prosím?“ procedila mezi zuby.
„Neberte si to osobně,“ usmála se Kristýna a sundala konvici z plotny. „Voda už vře. Posaďte se, dejte si čaj a nehrajte tady divadlo. Ty vaše kopie nemají větší hodnotu než obyčejný toaletní papír.“
Pomalu zalila hrnky, postavila je na stůl a teprve potom se usadila naproti tchyni. Usmívala se přívětivě, jako by měly řešit recept na bábovku, ne převrat v majetkových poměrech.
„Jsem matka tvého manžela,“ nedala se Libuše. „Nejsem už nejmladší, potřebuju zázemí a chci se sem přihlásit. Víš sama, jak těžké je dnes sehnat slušné bydlení. Já žiju na kraji města, tady je centrum – teplo, pořádek, obchody za rohem, lékárna, nemocnice. A navíc… kdyby nebylo Milana, tvůj tatínek by ti tenhle byt sotva daroval.“
„A co má být?“ napila se Kristýna. „Můj otec není žádný naivka. Už dávno mi řekl: ‚Až se vdáš, dostaneš byt.‘ Jen dodal, že si mám vybrat chytrého muže. Možná věděl proč.“
„To já jsem Milana přiměla, aby si tě vzal,“ prohlásila Libuše pyšně, jako by právě oznámila uzavření mezinárodní smlouvy. „Bez mého zásahu by k té svatbě ani nedošlo.“
Kristýna pozvedla obočí.
„Opravdu? Mně totiž vykládal, že v tom měl úplně jiné důvody.“