Kristýna se lehce pousmála. „Opravdu? Mně zase tvrdil, že to byla láska na první pohled. I když teď si říkám, že s jeho schopností plánovat několik tahů dopředu ho možná spíš vyděsila představa, že by vás neposlechl.“
„Nezkoušej být vtipná, děvče,“ okřikla ji Libuše Růžičková a rázně udeřila dlaní do stolu, až lžička v šálku zacinkala. „Všechno, co jsem kdy udělala, bylo pro Milana. A dělám to i teď. Chci mít jistotu. Až se jednou rozvedete – a s tvou povahou to podle mě dlouho trvat nebude – aby měl můj syn kam jít. Aby mu zůstala střecha nad hlavou.“
„Tohle mi říkáte měsíc po svatbě?“ Kristýna už ani neskrývala ironii. „Mohla jste aspoň počkat, než uvadnou svatební kytice. Z čisté slušnosti.“
„Já na přetvářku nehraju,“ pronesla tchyně hrdě. „Říkám věci napřímo.“
„To je pravda,“ zamumlala Kristýna pod vousy. „Jedete jak buldozer přes pole.“
Libuše to naštěstí přeslechla. Nebo se tak alespoň zatvářila. Spíš ta druhá možnost.
Z kabelky vytáhla další list papíru – tentokrát vytištěný článek s tučným nadpisem o tom, jak legálně vyřešit spoluvlastnictví bytu bez soudních tahanic.
„Podívej se,“ mávla jím před Kristýnou. „Všechno půjde oficiální cestou. Nechám si tady zřídit přechodný pobyt a pak zažádáme o podíl. Už jsem si zjišťovala podrobnosti.“
„Kde? Na internetové diskuzi pro tchyně?“ ušklíbla se Kristýna. „Opravdu věříte, že vás tahle vytištěná stránka spasí?“
„Nepoučuj mě. Právnický titul nemáš.“
„To sice ne,“ odpověděla sladce Kristýna, „ale můj otec ano. A víte, co mi poradil pro případ, že byste se tu objevila s podobným nápadem?“
Libuše ztuhla. Přestala míchat čaj a upřela na snachu ostražitý pohled.
„Tak co říkal?“
„Že byt zatím není přepsaný na mě. A dokud neuplyne půl roku, je oficiálním vlastníkem pořád on. Takže jestli vás náhodou napadne plánovat stěhování, budete si muset najít něco vlastního. Třeba pokojík někde na kraji města s výhledem na rozestavěné sídliště. Prý je tam docela živo.“
Libuše si skousla ret. V očích jí probleskla uraženost, ale i tvrdohlavé odhodlání – jako kočka, které někdo šlápl na ocas, ale ona se ještě nevzdala naděje na kořist.
„Dobrá,“ vydechla po chvíli napjatého ticha. „Pro tento týden nebudu trvat na přihlášení k pobytu. Ale musíš si uvědomit, že Milan je především můj syn. A to, že se oženil, ještě neznamená, že…“