„Učitelka pracovních činností,“ odpověděla klidně a otevřela dvířka kredence. „Jednou jsem jí při hodině ušila panenku. Tělo měla klasické, ale hlavu jsem vytvořila podle jedné dost odvážné hračky z obchodu pro dospělé. Bylo to mistrovské dílo, opravdu originál. Jenže si ji nikdo nechtěl odnést domů. Všichni rudli a tvářili se pohoršeně.“
Libuše Růžičková zalapala po dechu. „Kristýno, to snad nemyslíš vážně! Ty si ze mě tropíš žerty? Ze staršího člověka?“
„Ale kdepak,“ pokrčila rameny Kristýna Modrýová. „Jen vám vysvětluju, že od té doby beru vážně jen názory lidí, kteří mi posílají stipendium nebo na mě přepisují nemovitost. A vy, s prominutím, nespadáte ani do jedné skupiny.“
V tom cvakl zámek u dveří a do předsíně vstoupil Milan Vacek. Vysoký, trochu rozpačitý chlapík v teniskách, které působily, jako by v nich obešel půl republiky.
„Ahoj,“ pozdravil vesele, ale když si všiml napjaté atmosféry a matky u stolu, úsměv mu ztuhl. „Co se děje? Proč je tu takové ticho?“
„Tvoje žena mě právě ponížila,“ prohlásila Libuše teatrálně a obrátila oči v sloup. „Představ si, že mi řekla, ať si se svými papíry někam jdu. Víš kam, viď, Milánku?“
„Mami, prosím tě…“ Milan si nejistě promnul zátylek. „Možná nebyl nejlepší nápad přijít s těmi přepisy právě teď.“
Posadil se ke Kristýně a zhluboka vydechl.
„Mami, slíbila jsi, že to nebudeš komplikovat. Jsme spolu chvíli, sotva jsme začali společný život, a ty už chceš řešit stěhování, dělení majetku a kdo bude kde nahlášený.“
„Vždyť to dělám pro tebe, ty nešťastníku,“ ohradila se dotčeně. „Copak ti nedochází, že až se rozvedete, vyhodí tě na ulici? Kde budeš bydlet?“
„U tebe,“ zabručel Milan. „Ale vážně, nech to na nás. Kristýnina táta byt zatím jen převádí, pořád je to jeho majetek. Kdybys do toho začala zasahovat, mohlo by z toho být nepříjemné haló.“
Libuše ztichla. Tvářila se, jako by právě spolkla kyselý citron i s kůrou.
Kristýna mezitím zamířila do kuchyně, otevřela troubu a vytáhla voňavý jablečný koláč. Teplo a sladká vůně se rozlily bytem jako nabídka příměří.
„Dáte si kousek?“ zeptala se mile.
„Ne,“ odsekla tchyně a zvedla se. „Raději půjdu. Ale pamatuj si, že tohle nekončí. Až se vaše manželství sesype, budu stát při synovi. A s dokumenty.“
„Výborně,“ přikývla Kristýna klidně. „Tak s sebou vezměte i toaletní papír. Hodnota vašich papírů je totiž přibližně stejná. A já se postarám, aby místo, kde se dají využít, bylo vždycky k dispozici.“