…že jsem z jeho života nadobro zmizela. Mimochodem, včera mi volal. A víš, co mi říkal?“
Kristýna se ani nepohnula. „Netuším, co vykládal vám,“ odpověděla klidně, „ale mně se svěřil, že jste ho žádala o deset tisíc korun na jakési neodkladné výdaje. A prosím vás, nezkoušejte tvrdit, že šlo o léky.“
„Ten kluk má pusu jak na klíček zapomenutou,“ vyprskla Libuše Růžičková. „Všechno musí vyžvanit.“
„Jen abyste nezapomínala, že jsem jeho žena,“ pronesla Kristýna tiše, ale pevně. „Sdílíme jednu postel i jeden život. A byla bych ráda, kdybyste ho proti mně přestala poštvávat. To opravdu strpět nehodlám.“
„Tak mi to řekni rovnou, Kristýno,“ vyjela tchyně. „Myslíš si, že když máš tatínka s několika byty, můžeš si s každým zametat? Řeknu ti něco jiného. Nebýt mého Milana, nikdy bys tenhle byt nezískala. Už podruhé ti to připomínám. Když si tě bral, obětoval se.“
Kristýna si opřela lokty o stůl a zadívala se na ni s upřímným zájmem. „A čím přesně se měl obětovat, paní Růžičková? Tím, že místo každodenního vysedávání u piva s kamarády tráví večery doma? Nebo tím, že už si nemusí sám prát ponožky?“
Libuše vyskočila ze židle tak prudce, až to zaskřípalo. „Tohle je neslýchané! Zajdu za právníkem. Musím vědět, jak se při rozvodu dělí majetek. Ještě budeš litovat, že sis se mnou začala.“
„Jistě, jak myslíte,“ přikývla Kristýna s nečekanou vlídností. „Ale nejdřív dopijte čaj a nadechněte se. Nerada bych, aby vám v autobuse vyskočil tlak a vy jste tam omdlela. Vaše velkolepé plány by pak řešili leda doktoři.“
Tchyně se pomalu znovu posadila. Vztek jí z očí nezmizel, jen se proměnil v neklidné těkání pohledu.
„Ty jsi mě špatně pochopila,“ změnila náhle tón. „Já ti přece chci jen dobro. Myslím na to, aby měl Milan nějakou jistotu, kdyby se něco pokazilo. A proto mě napadlo, že bych se k vám na čas nastěhovala. Tři, čtyři měsíce. Nejsem náročná. Klidně budu spát v kuchyni nebo v komoře. Máte tam přece ten malý gauč.“
Kristýna se rozesmála tak zvonivě, až lžička v hrnku cinkla o porcelán. „Posloucháte se vůbec? Chcete bydlet v bytě, na který nemáte žádné právo, z důvodu, který jste si sama vymyslela, a ještě si zachovat aureolu světice.“
„Vždyť jsme rodina,“ pokrčila rameny Libuše. „Mohlo by to fungovat. Jen ty máš, Kristýno, poněkud zvláštní povahu.“
Kristýna vstala od stolu. „Víte, kdo mi tohle říkával, když jsem byla malá?“ zeptala se a zamířila ke kredenci.