„Odcházím, abys konečně pochopila, o koho přicházíš! Zkus si týden žít sama, vyj si na měsíc bez chlapa v bytě – třeba se pak naučíš vážit si péče!“ vykřikoval Patrik Navrátil a s přehnaným rozmachem cpal do sportovní tašky balík ponožek. Málem při tom shodil z poličky mou oblíbenou vázu.
Opírala jsem se o futra a beze slova sledovala tohle ochotnické představení. Uvnitř se mi mísila uraženost s nutkáním vyprsknout smíchy. Můj třicetiletý „chlapec“ stál uprostřed mého – a ano, ještě před svatbou mnou zaplaceného – bytu 1+kk a snažil se mě vyděsit vlastní nepřítomností. Patrik zjevně věřil, že bez jeho vzácné aury se zdi zhroutí a já seschnu jako zapomenutá květina na parapetu.
Jako obvykle to celé odstartovala nedělní návštěva u jeho matky, Libuše Modrýové. Tchyně byla fenomén. Dokázala pronést lichotku tak, že člověk zatoužil zmizet z povrchu zemského, a rady rozdávala s výrazem generála, který právě peskuje vojáka za špinavé boty.
Patrik se od ní vracel pokaždé „nabytý energií“. Poznala jsem to hned: sevřené rty, pohled kontrolora kvality a nos nasávající vzduch, jako by pátral po mikroskopickém prachu.
„Kateřino, proč visí ručníky v koupelně barevně rozházené?“ spustil sotva překročil práh, ještě ani boty si nezul. „Máma říká, že to vytváří vizuální chaos a narušuje proudění energie v bytě.“
Zhluboka jsem se nadechla a dál míchala ragú na sporáku. „Patriku, tvoje maminka viděla o harmonii energie jen nějaký pořad z devadesátek. Ručníky jsou pověšené tak, aby si jimi šlo normálně utřít ruce,“ odpověděla jsem klidně.
Zamračil se, došel do kuchyně a zvedl pokličku. „Zase zelenina na kusy? Máma tvrdí, že správná manželka všechno rozmixuje na pyré, aby to mužský organismus lépe vstřebal. Tobě se jen nechce.“
Odložila jsem vařečku. „Patriku, tvoje maminka jí kaši proto, že si místo zubaře pořídila třetí porcelánovou soupravu do vitríny. Ty máš zuby v pořádku. Tak je používej.“
Zrudl tak, že mu to vystoupilo až ke kořínkům vlasů. Nadechl se, aby vypustil další perlu z „maminčiny akademie“, ale slova mu uvízla v krku.
„Jsi nevděčná!“ vyhrkl nakonec. „Máma je, prosím pěkně, kandidátka věd v oboru domácnosti!“
Usmála jsem se chladně. „Tvoje maminka celý život dělala vrátnou na kolejích. Titulem se častuje sama, protože se jí to hezky poslouchá.“
Zůstal stát s otevřenými ústy, hledal argument, ale myšlenky mu zjevně podkluzovaly. Zamrkal, skřípl zuby a mávl rukou, jako by zaháněl dotěrný hmyz. V té chvíli působil komicky, skoro jako zmatený tučňák.
A právě tehdy se rozhodl, že mi udělí lekci.
„Dost! Už mám po krk tvého hulvátství!“ prohlásil teatrálně a zapnul zip tašky. Napřímil se, nadechl a slavnostním tónem oznámil, že odjíždí k mamince.