„…nevychovaná drzá ženská!“ dusila se Libuše Modrýová na druhém konci linky. „Chlap musí mít svůj kout! Ničíš manželství! Obrátím se na odbory, tohle si nenechám líbit!“
„Klidně napište i na radnici nebo do loterie,“ odpověděla jsem s lehkým smíchem. „A mimochodem, paní Modrýová, vždyť jste o Patrikovi Navrátilovi tvrdila, že je to poklad. Tak si ten svůj poklad vezměte zpátky domů. Jen mu dál mixujte bramborovou kaši, aby se neunavil žvýkáním.“
Na druhé straně se ozvalo cosi mezi zasyčením a klokotáním. Snažila se nadechnout k další tirádě, ale zlost ji zradila. Hovor skončil trhnutím, které připomínalo starý přístroj, jenž právě spolkl papír.
Následující tři měsíce uběhly překvapivě rychle. Vrátila jsem se odpočatá, s jiným účesem, plným účtem a hlavně s jistotou, že k minulosti se vracet nehodlám.
Byt mě přivítal dokonalým pořádkem. Rostislav Šimon s Johanou Němcovou se ukázali jako slušní lidé – před odjezdem všechno vydrhli do lesku a dokonce opravili kapající kohoutek, na který Patrik Navrátil neměl „čas“ celý rok.
Dvě hodiny po mém příjezdu zazvonil. Ve dveřích stál stín někdejšího sebevědomého muže. Pohublý, pobledlý, košile zmačkaná. Tři měsíce pod dohledem milované maminky z něj udělaly unaveného staříka.
„Kačko,“ začal tiše a upřeně sledoval podlahu. „Už to neřeš. Došlo mi to. Máma to taky přeháněla. Zkusíme to znovu? Přinesl jsem si věci.“
Chtěl projít dovnitř, ale zastavila jsem ho kufrem postaveným napříč předsíní.
„Patriku, není co obnovovat. Chtěl jsi, abych si vážila chlapa v bytě? Naučila jsem se to. Rostislav spravil baterii za půl hodiny. Ty jsi rok lamentoval, že nestíháš koupit těsnění.“
„Jsem přece tvůj manžel!“ vyhrkl. V očích mu probleskl strach malého kluka, kterého právě vyhánějí z hřiště.
„Byl jsi manžel. Teď jsi jen přítěž,“ odpověděla jsem klidně. „Tvoje věci jsou u domovnice. Klíče polož sem.“
„To nemůžeš! Vysoudím půlku rekonstrukce!“ pokusil se o starou pózu drsňáka.
„Rekonstrukci financoval můj táta. Účtenky mám schované. Ty ses tu podílel maximálně tím, že jsi svým věčným kňouráním tapetoval zdi,“ usmála jsem se. „Představení skončilo. Opona spadla.“
Stál tam zmatený, neschopný pochopit, kdy se jeho promyšlená lekce poslušnosti změnila v osobní prohru.
Zavřela jsem dveře. Zacvaknutí zámku zaznělo jako výstřel startovní pistole – signál, že můj nový život právě začal.
Doslechla jsem se, že Patrik Navrátil stále bydlí u Libuše Modrýové. Prý mu hlídá nejen jídelníček, ale i večerku a seznam lidí, s nimiž smí telefonovat. Chodí shrbený, potichu, s očima sklopenýma k zemi, jako by se bál šlápnout na minu ukrytou v náladách vlastní matky.