Na týden. Ať si tu prý v klidu sedím a přemýšlím o svém chování. Až se vrátí, očekává prý byt jako ze škatulky a omluvu. Písemnou.
Vchodové dveře práskly tak silně, až se zachvěly zárubně. Pak nastalo ticho.
Nejdřív jsem cítila zvláštní prázdno. A hned vzápětí úlevu, která se rozlila po těle jako teplá vlna. Jenže pod tím vším pořád doutnala křivda. Odešel z mého bytu, aby mě potrestal tím, že tu zůstanu sama, v klidu a pohodlí? Skutečně brilantní tah.
Osud si ale připravil mnohem zajímavější scénář než Patrik Navrátil se svými výstupy.
V pondělí ráno si mě zavolal ředitel.
„Kateřino Malířová, máme průšvih. Pobočka v Olomouci nestíhá, projekt hoří. Potřebujeme, abyste tam byla už zítra. Odhadem tři měsíce. Cestovní náhrady dvojnásobné a k tomu mimořádná odměna – na slušné auto to vyjde bez problému. Zachraňte nás, nemám koho jiného poslat.“
Stála jsem před jeho stolem a měla pocit, jako by mi za zády rašila křídla. Tři měsíce! Bez Patrika. Bez telefonátů Libuše Modrýové. U řeky, byť ne u oceánu, ale s výhledem na nový začátek a s výplatou, která by mi vyrazila dech.
„Beru to,“ vyhrkla jsem bez zaváhání.
Cestou z kanceláře mi hlavou probleskla praktická otázka: co s bytem? Nechat ho tři měsíce prázdný by byla finanční hloupost. Energie dnes nejsou zadarmo. A jako na zavolanou se ozvala Dita Horáková.
„Katko, prosím tě, malér! Ségra s manželem a třemi dětmi přijeli z jihu, doma mají rekonstrukci a nemají kde být. Hotel je zruinuje. Jsou hlučnější, to jo, ale zaplatí předem a bez smlouvání!“
V tu chvíli do sebe všechno zapadlo. Dokonalá souhra.
„Ať se nastěhují hned zítra,“ rozhodla jsem. „Klíče nechám u vrátné. Jen jedna podmínka – kdyby se tam objevil nějaký chlap a začal si dělat nároky, bez milosti ho vyprovodit.“
Ten večer jsem sbalila kufr, cennosti uložila do krabice a odvezla je k mámě. Byt jsem připravila tak, aby se novým nájemníkům bydlelo pohodlně. Patrik telefony nebral – zřejmě mě dál „vychovával“. Jak dojemné.
Ráno jsem odletěla a do mého bytu se nastěhovala temperamentní rodina: hlava rodiny Rostislav Šimon, jeho žena Johana Němecová, tři děti sotva rok od sebe a obrovský, dobrosrdečný, leč velmi hlasitý labrador Bruno.
Uplynul týden.
Jak jsem se později dozvěděla, Patrik vydržel u maminky přesně sedm dní. Libuše Modrýová byla snesitelná jen na dálku. V každodenním provozu se její péče měnila v dusivou smyčku.
„Vituško, nemlaskej,“ napomínala ho u snídaně.
„Patriku, proč splachuješ dvakrát? Vodoměr se točí!“
„Seď rovně, synku, nebo dopadneš jako Stanislav Čermák – shrbený a zkřivený.“
Na konci týdne toho měl plné zuby. Usoudil, že jsem už jistě zlomená, proplakala celé dny a pochopila jeho výjimečnost. Nastal čas vrátit se jako velkorysý vítěz.
Koupil tři povadlé karafiáty – zřejmě symbol odpuštění – a vydal se „domů“.
Před dveřmi si s uspokojením představil můj překvapený výraz. Zasunul klíč do zámku. Neotočil se. Zkusil to znovu, silněji. Nic. Zamračil se a trhl klikou. Zamčeno. Stiskl zvonek.
Za dveřmi se ozval dusot, jako by se tam rozběhlo celé stádo, a vzápětí hlasité štěkání, z něhož se rozechvěly panty.