Štěkot zesílil a dunění za dveřmi připomínalo stádo splašených koní.
„Kdo je tam?“ zahřměl hluboký mužský hlas s výrazným přízvukem.
Patrik Navrátil instinktivně ucouvl.
„Já… ehm… Patrik. Manžel! Otevřete!“ zadrhl se.
Dveře se náhle rozlétly. Ve futrech stál Rostislav Šimon, chlap jako hora, v tílku a s kovovou jehlou na špízy v ruce – evidentně právě obraceli maso na elektrickém grilu. Vedle něj funěl Bruno s vyplazeným jazykem.
„Jaký manžel?“ podivil se Rostislav a přimhouřil oči. „Kateřina Malířová tu není. Odjela. My tady teď bydlíme. Nájem, smlouva, všechno jak má být. A ty jsi kdo, prosím tě?“
„Já jsem majitel!“ vyjekl Patrik, kterému začaly docházet nervy. „Tedy… byt je můj. Respektive manželčin. My tu bydlíme!“
Rostislav ho přátelsky plácl po rameni špízem, až mu na košili zůstala mastná stopa. „Poslyš, kamaráde. Kateřina říkala, že žádný manžel tu nebydlí. Že manžel žije u maminky. Byt byl volný. Tak jsme se nastěhovali. Tak běž za maminkou, ano? Neruš lidi při večeři. Johano, podej mi tu pikantní omáčku!“
A dveře mu zabouchli přímo před nosem.
Telefon mi začal vyzvánět sotva o minutu později. Seděla jsem v restauraci s výhledem na večerní Olomouc a líně si vychutnávala mušle a sklenku vychlazeného bílého vína.
„Prosím?“ ozvala jsem se klidně.
„Co jsi to provedla?!“ řval Patrik tak, že jsem musela odtáhnout mobil od ucha. „Kdo jsou ti lidi v našem bytě? Proč mě nepustí dovnitř? Vrátil jsem se a tam cizí banda!“
„Patriku, uklidni se,“ skočila jsem mu do řeči ledovým tónem. „Odešel jsi. Říkal jsi, že na týden, možná napořád, abych si uvědomila, o co přicházím. Tak jsem si to uvědomila. Samotné se mi bydlet nechce a je to drahé. Tak jsem byt pronajala. Smlouva na tři měsíce.“
„Na tři měsíce?!“ přešel do fistule. „A já mám být kde?“
„Vždyť jsi u maminky. Tam ti nic nechybí – teplá polévka, vyžehlené kapesníky, všechno srovnané podle jejího systému. Užij si to. Já jsem pracovně pryč a jen tak se nevrátím.“
„Podám žádost o rozvod! Zavolám policii!“ prskal do telefonu.
„Klidně volej koho chceš. Byt je psaný na mě. Nájemní smlouva je oficiální a daně platím řádně. Máš tam trvalý pobyt? Nemáš. Takže z právního hlediska jsi tam byl jen host. A host, který to s pohostinností přehnal.“
Hovor jsem ukončila bez dalšího vysvětlování.
Za deset minut se ozval další příchozí hovor. Tentokrát Libuše Modrýová. Tenhle telefonát jsem si nemohla nechat ujít.
„Kateřino!“ její hlas řezal jako střepy. „Co si to dovoluješ? Vyhodila jsi manžela na ulici! To je nelidské! Manželka má povinnost vytvořit mu zázemí a postarat se o něj!“
„Paní Modrýová,“ přerušila jsem ji sladce, „občanský zákoník mluví o rovnoprávnosti manželů. A na listu vlastnictví je uvedeno jen moje jméno. Váš syn mě chtěl vychovávat demonstrativním odchodem? Řekněme, že experiment dopadl nad očekávání. Žák svého učitele předčil.“
„Ty jsi jen vypočítavá ženská!“