Natálie Tomášeková seděla na samém okraji pohovky a bez jediného slova pozorovala svého muže. Vladimír Martinec měl hlavu skloněnou k mobilu a už poněkolikáté projížděl displej, jako by svět kolem něj vůbec neexistoval. Na konferenčním stolku se kupily nezaplacené složenky a v lednici zůstaly jen dvě osamělé konzervy, které se leskly v prázdném prostoru.
„Máš v plánu s tím konečně něco udělat?“ zeptala se tiše. Odpověď znala předem, přesto potřebovala, aby to zaznělo nahlas.
„Neboj, vyřeší se to,“ utrousil bez zájmu, aniž by zvedl oči od obrazovky. „Každou chvíli se ozvou. Uvidíš.“
Kolikrát už to slyšela? Pořád dokola stejné fráze – brzy, později, za chvíli. Jenže to „brzy“ se vleče už měsíce a „za chvíli“ nikdy nepřijde. Natálie měla dost toho, že všechno stojí jen na ní. Tahala domácnost sama, brala přesčasy, snažila se splácet dluhy a přitom se tvářit, že je všechno v pořádku.
Dnes si ale slíbila, že mlčet nebude. Tentokrát uslyší pravdu, i kdyby ho měla bolet.
Nadechla se, aby začala, jenže v tu chvíli zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Libuše Doležalová – tchyně, která svého syna hájila s urputností, jako by mu bylo deset, a ne přes třicet.
„Natálko, jak se vám daří?“ usmála se a bez váhání vstoupila dovnitř, jako by jí byt patřil. „Napadlo mě, že bychom si měly promluvit.“
Natálie střelila pohledem po Vladimírovi. Ten se zavrtěl, provinile sklopil oči, ale mlčel. Bylo to jasné. Zavolal si posilu.
Unaveně si promnula spánky. Dobře. Rozhovor bude. Jenže úplně jiný, než čekají.
Libuše Doležalová zamířila rovnou do kuchyně a usadila se ke stolu s jistotou paní domu. Vladimír si přisedl těsně k ní, téměř se za ni schoval.
„Natálko, proč na něj pořád tlačíš?“ začala měkkým tónem. „Vladimír je hodný chlap, jen prochází složitým obdobím. Potřebuje pochopení.“
Natálie zatnula čelist. Kolikrát už slyšela o složitém období, krizi, smůle? Jenže tahle „dočasnost“ trvá už rok a peníze do domácnosti nosí výhradně ona po dvanáctihodinových směnách.
„Vezměte si svého syna k sobě,“ pronesla pevně. „A vysvětlujte mu, co uznáte za vhodné. Já už nemůžu.“
Libuše překvapeně nadzvedla obočí a téměř vstala ze židle. „Co to říkáš? Je to přece tvůj manžel! Rodina má držet pohromadě.“
„Rodina znamená zodpovědnost,“ odpověděla Natálie ostře. „A tady pracuju jen já. Máme dítě a já nedovolím, aby vyrůstalo s pohledem na otce, který celé dny leží na gauči, zatímco matka se vrací domů vyčerpaná pozdě večer.“