…a zdálo se, že mají pevnou půdu pod nohama.
V pekárně si Natálie Tomášeková postupně vydobyla respekt a místo technoložky jí dávalo jistotu. Než se vzali, stihla ještě výhodně odkoupit podnikový byt, který závod nabízel zaměstnancům na splátky. Smlouvu podepsala prozíravě už před svatbou. Když se jim narodil syn, zbývalo doplatit posledních pár splátek a s pomocí jejích rodičů šlo všechno rychleji. Budoucnost se tehdy jevila jako přehledná a bezpečná.
Jenže Vladimír Martinec se začal měnit.
Nejprve se pohádal s nadřízeným a přišel o prémie. Natálie to brala jako nešťastnou náhodu. Pak si ale svévolně upravil montážní postup při výrobě nábytku, poškodil materiál a škodu musel uhradit ze svého. Vedení s ním ztratilo trpělivost a odměny pro něj přestaly existovat úplně.
Natálie nad tím jen nevěřícně kroutila hlavou.
„Vláďo, proč tam vlastně chodíš, když z toho domů nic nepřineseš?“ ptala se unaveně.
Na chvíli se srovnal. Pak mu však jeho matka, Libuše Doležalová, darovala zahradní chatu. Natálie měla radost – představovala si víkendy na čerstvém vzduchu, vlastní zeleninu, klid pro dítě. Místo toho Vladimír chatu bez rozmýšlení vyměnil za ojeté auto. Nadšení trvalo sotva pár týdnů. Jednoho dne zapomněl zatáhnout ruční brzdu a vůz skončil pod srázem. Vyprošťovat ho ani nemělo smysl.
Po této epizodě přestal do práce chodit docela a usadil se na gauči.
„Oni ještě přijdou a budou mě prosit, abych se vrátil,“ prohlašoval sebevědomě.
Nepřišel nikdo. Měsíce ubíhaly a úspory mizely. Natálie ho prosila, ať si najde alespoň něco přechodného.
„Nestudoval jsem proto, abych dělal někde skladníka,“ odbyl ji pokaždé.
Nezbylo jí než brát dvanáctihodinové směny. Domů se vracela vyčerpaná, sotva stíhala syna uložit ke spánku. Únava se vršila a s ní i hořkost.
Nakonec mu dala jasnou volbu.
„Buď začneš přinášet pravidelný příjem, nebo jsou dveře támhle,“ řekla klidně, ale rozhodně.
Odpověděl tím, že zastavil v zastavárně její šperky – ty, které dostala od jeho matky ke svatbě. A ještě tvrdil, že na to má právo.
Uplynul rok od chvíle, kdy přestal pracovat. Celý rok táhla domácnost sama. Když už neměla sílu pokračovat, požádala ho, aby odešel.
Přivedl si Libuši Doležalovou, zřejmě v naději, že ji obměkčí. Nepodařilo se.
„Paní Doležalová, odveďte si syna,“ pronesla Natálie pevně. „Vrátit se může jedině tehdy, až bude mít stálou práci a pravidelný příjem. Dávám mu půl roku.“
„A když si nic nenajde?“ zeptala se tchyně.
„Pak požádám o rozvod a soud určí výživné,“ odpověděla bez emocí.
Za šest měsíců stáli skutečně před soudem. Vladimír se nezměnil a jeho matka ho dál omlouvala jako své „zlaté dítě“. Natálie už to však nezasahovalo.
Paradoxně se jí bez manžela žilo lehčeji. Výplata pokryla domácnost i potřeby syna a ještě něco zbylo stranou.
„To mě to tvoje maminčino štěstí stálo pěkné peníze,“ povzdechla si jednou hořce. „Teď ať si ho maminka živí sama.“