Vladimír Martinec stál opodál, přešlapoval z nohy na nohu a mlčel, jako by se ho celá situace vůbec netýkala. Natálie cítila, jak se jí v hrudi usazuje pevné odhodlání. Tentokrát už neustoupí.
„Takže, paní Doležalová,“ obrátila se znovu na tchyni, „buď si ho vezmete k sobě, nebo si sbalí věci a odejde sám. Jiná možnost už není.“
Na okamžik se odmlčela a pak dodala s ironickým klidem: „Nepřipadá vám zvláštní, že tomu vašemu ‚chlapci‘ je čtyřiatřicet? Že je to dospělý muž, který má vlastní dítě?“
Ukázala směrem k dětskému pokoji. „Dítě potřebuje zimní boty, bundu, hračky, jídlo. To všechno něco stojí. A váš syn se tváří, jako by se ho to netýkalo.“
„On se vzpamatuje! Promluvím si s ním!“ horlivě přikyvovala Libuše Doležalová. „Ale přece ho nemůžeš vyhodit na ulici.“
„Rodina není jen slovo, je to práce,“ ozvala se tiše Amálie Horáková, která do té chvíle mlčela.
Natálie se prudce nadechla. „A proč mám tu dřinu nést jen já? Nejsem ochotná táhnout všechno sama! Mám syna a ten je pro mě priorita.“
„Já se taky starám o svého syna!“ rozhodila rukama Libuše. „Když udělal chybu, má se mu pomoct, ne ho odepsat. Chceš snad, aby tvůj chlapec vyrůstal bez otce?“
„Chci, aby vyrůstal v normální, spokojené rodině,“ odsekla Natálie. „Teď vidí jen to, že otec celé dny leží na gauči, zatímco matka se sotva doplazí z práce a ještě jde vařit.“
„Každý přece nemusí být kuchař,“ zamumlala tchyně.
„Uvařit těstoviny zvládne i školák,“ mávla rukou Natálie. „Ale tohle není o vaření.“
Podívala se přímo na Vladimíra. „Je bez zaměstnání už rok. A evidentně mu to vyhovuje. Mně rozhodně ne.“
„Nejdřív je potřeba si sednout a v klidu si promluvit,“ trvala na svém Libuše.
„Mluvila jsem!“ přerušila ji Natálie rázně. „Prosila jsem ho, vysvětlovala, dokonce i vyhrožovala. A výsledek? Jako bych mluvila do zdi.“
„Vladimír prochází těžkým obdobím,“ snažila se ho omluvit matka. „Ztratil se.“
„Neztratil se. Jen ztratil stud,“ odsekla Natálie. „Celý rok jsem ho živila. Už toho mám dost.“
„Chceš rozbít rodinu?“ vydechla Libuše zděšeně. „To nejcennější, co člověk má?“
Natálie se na ni podívala chladně. „Jsou věci, bez kterých se žít nedá.“
„Jaké?“ zbystřila tchyně.
„Peníze,“ pousmála se trpce. „Bez nich nezaplatíte nájem, jídlo ani školku.“
„Ale Vladimír přece vydělával. A ne málo,“ nevzdávala se Libuše.
„Ano, vydělával,“ přikývla Natálie. „Jenže zhruba tolik co já. A pokaždé se našla výmluva – jednou žádné prémie, podruhé neuznaná směna, potřetí zase něco jiného. Dokonce i když…“