„…i když jsem byla na mateřské, táhla nás moje maminka,“ dořekla Natálie Tomášeková tiše, ale pevně.
Libuše Doležalová se okamžitě ohradila. „A já jsem vám snad nepomohla? Co ta chata, kterou jsem mu přepsala?“
Natálie si povzdechla. „Zaprvé nebyla psaná na nás oba, ale jen na Vladimíra. A zadruhé ji bez váhání vyměnil za auto, aby se nepočítala do společného majetku. To auto pak během pár měsíců zdemoloval. Tak takhle vypadal ten váš dar.“
„A šperky?“ nedala se tchyně. „Dala jsem ti přece zlato!“
„Dva řetízky a náušnice,“ ušklíbla se Natálie. „A váš syn je bez mého vědomí odnesl do zastavárny. Přinesl mi jen lístky a suše prohlásil: ‚Jestli chceš, vyzvedni si to.‘“
Libuše se otočila k Vladimírovi, který dosud seděl v koutě a mlčel. „On je dobrý člověk,“ naléhala téměř prosebně. „Jen udělal pár chyb. Manželka má stát při něm, ne ho vyhazovat z bytu!“
„Kdyby byl ochotný aspoň naslouchat,“ odsekla Natálie.
„Já svého syna znám. Není hloupý, jen se dostal do slepé uličky.“
„Je mu čtyřiatřicet,“ přerušila ji Natálie ostře. „A má dítě. Dítě, které je potřeba živit a oblékat. A on se k tomu zjevně nechystá.“
„Všechno se napraví. Promluvím s ním,“ chrlila ze sebe Libuše.
„Vezměte si ho tedy domů a mluvte si s ním, jak dlouho chcete,“ uzavřela Natálie unaveně. „Já už nemám sílu. Tenhle rok mě úplně vyčerpal.“
Od malička věděla jedno: nikdo vám nepřijde naplnit kapsy bankovkami. Pokud chce člověk obstát, musí se postarat sám.
Tuhle lekci měla před očima od dětství. Otec trávil většinu roku na moři, odplouval na dlouhé plavby a vracel se sotva na pár týdnů. Matka mezitím držela domácnost nad vodou. Přes den pracovala jako účetní ve skladu, večer uklízela v přístavu a po nocích ještě vytírala chodby jejich domu, aby vydělala pár korun navíc.
Natálie jí často pomáhala. Držela kýbl, ždímala hadr, učila se, že práce není ostuda.
Když byl otec definitivně převeden na práci na pevnině, měli už našetřeno tolik, aby se z malé obce přestěhovali do menšího města. Tam Natálie dokončila školu a začala přemýšlet, co dál.
Sny o právnické fakultě nebo bankovnictví rychle vystřídala střízlivá úvaha. Zvolila potravinářskou průmyslovku s podporou místního pekárenského podniku. Studium měla hrazené a po absolutoriu jisté místo.
Stejně prakticky přistoupila i k manželství.
Na pohádkového prince se může čekat věčně, ale život vyžaduje spolehlivost. Vladimír Martinec se tehdy jevil jako obyčejný, solidní muž bez velkých řečí. Pracoval jako montér ve výrobě nábytku a ona nastoupila do provozu, kde se postupně vypracovala na pozici technoložky v pekárně. Žili skromně, ale vycházeli, a zdálo se, že mají pevnou půdu pod nohama.