V sobotu dopoledne, když rodina seděla u společné snídaně, prolomil Ondřej Rychlý ticho a obrátil se na rodiče vážným tónem:
„Mami, tati, potřeboval bych si s vámi o něčem důležitém promluvit.“
Miroslav Mlynář s Ludmilou Kratochvílovou na syna pohlédli s očekáváním. Otec se lehce usmál a s klidnou samozřejmostí pronesl: „Tak povídej, chlapče, čím nás chceš překvapit? Co máš na srdci?“
Ondřej se nadechl. „Určitě víte, že si chci vzít Karolínu. Už jsme podali žádost o sňatek.“
„To přece víme,“ odpověděla Ludmila vlídně. „Říkali jste ale, že svatbu nebudete nijak slavit a hned po obřadu odjedete na dovolenou. Změnilo se něco?“
„Ne, v tomhle zůstává všechno při starém,“ zavrtěl hlavou Ondřej. „Jenže řešíme, kde budeme po návratu bydlet. Nemáme jasno, kam půjdeme.“
„Můžete zůstat tady s námi,“ navrhla bez váhání Ludmila. „Karolína je moc milá dívka, mám ji ráda. Ráda jí pomůžu, aby se ve vedení domácnosti cítila jistě.“
Ondřej však zavrtěl hlavou. „Právě tohle Karolína nechce. Tvrdí, že dvě ženy u jednoho sporáku dlouhodobě fungovat nemohou a že by to přineslo zbytečné napětí.“
„Prosím tě!“ vydechla matka dotčeně. „My s tátou jsme roky bydleli s jeho rodiči a žádné hádky se nekonaly. Tvoje babička mi po tvém narození nesmírně pomáhala. A rozhodně nemám v úmyslu tvé ženě cokoli vyčítat. Navíc máš svůj prostorný pokoj, kde byste měli dostatek soukromí.“
„Dneska se ale říká,“ namítl Ondřej opatrně, „že mladí by měli začínat sami. Prý je pak manželství pevnější a konfliktů méně.“
Miroslav smířlivě pokrčil rameny. „S těmi moderními poučkami bych polemizoval. Ani jeden z vás nemá s běžným chodem domácnosti moc zkušeností. Tady bychom vám pomohli, poradili, a i finančně by to bylo snazší. Mohli byste si postupně spořit na vlastní byt.“
„Jenže to by znamenalo několik let šetřit na akontaci a potom se zadlužit na dalších dvacet nebo třicet let,“ oponoval Ondřej. „Kdy bychom pak měli začít skutečně žít? Jen splácet dluhy? A co děti?“
„Takže plánujete bydlet u rodičů Karolíny?“ zeptala se Ludmila pozorně.
„To nepřipadá v úvahu,“ povzdechl si Ondřej. „Bydlí na okraji města v domku bez základního komfortu. Topí se v kamnech, voda je jen ze studny na dvoře a toaleta venku. Ptali jsme se, proč si nenechají zavést vodu dovnitř, když je to dnes běžné, ale jen pokrčili rameny. Karolína se k takovému životu vracet nechce.“
„Vždyť tam ale vyrostla,“ podotkla matka.
„Ano, ale už tak žít nehodlá. Má tam malinký pokojík, dospívajícího bratra a navíc se její sestra rozvádí a chystá se přestěhovat zpět k rodičům. Pro nás by tam skutečně nebylo místo. A znovu by to znamenalo sdílet domácnost s rodiči.“
Ludmila si s Miroslavem vyměnili pohled a v jejich výrazu se objevilo pochopení i lehká nelibost. „Takže u nás nechcete, tam nemůžete…“ začal otec pomalu a jeho hlas naznačoval, že otázka, která visela ve vzduchu, bude muset zaznít nahlas.