Ondřej však dál tvrdohlavě setrvával na svém. V jeho představách to bylo naprosto jednoduché – vždyť babička už má svá léta, rodiče také nejsou nejmladší. Kolik času jim vlastně ještě zbývá? Opravdu má smysl, aby se drželi velkého bytu? A svatba v jejich věku? To mu připadalo skoro směšné.
„Mami, tati, zkuste se na to podívat rozumně,“ naléhal. „Co vás to vlastně stojí? Karolíně jsem už řekl, že vás přesvědčím. Počítá s tím, že babička půjde bydlet k vám a my se nastěhujeme do jejího bytu.“
Ludmila Kratochvílová se na syna zadívala s opatrnou zvědavostí. „A jak jsi jí to mohl slíbit bez toho, abys s námi mluvil? Co na to vlastně Karolína řekla?“
„Jak asi?“ odsekl Ondřej podrážděně. „Měla radost. Říkala, že babička má krásný byt a je zbytečné, aby v něm byla sama. Klidně nám ho může přenechat.“
Miroslav Mlynář se trpce pousmál. „Takže i ona je přesvědčená, že právo na pohodlí mají jen mladí. A my ostatní máme poslušně sedět někde v koutě, nejlépe potichu. Vylézat jen tehdy, když je potřeba přinést peníze nebo pomoct s něčím těžkým. A hlavně spořit majetek, aby bylo co dědit. No, aspoň se potvrzuje, že si člověk vždy najde sobě podobného.“
„O čem to mluvíš?“ ohradil se Ondřej dotčeně.
Ludmila si povzdechla. „Mluvíme o tom, že jsme tě asi vychovali špatně. Celý život jsme stavěli tebe na první místo. Často jsme zapomínali sami na sebe – a ty sis na to zvykl. Dnes uvažuješ jen o tom, co je výhodné pro tebe. Na nás nehledíš.“
Ondřej zkřivil rty. „Takže zase citové výlevy. Dobře. Chápu, že nic měnit nehodláte. Řeči o rodičovské lásce jsou tedy jen pohádky. Každý myslí hlavně na sebe. Tak já začnu taky. Prodám svůj podíl na bytě a hotovo.“
„Obávám se, že tě zklamu,“ odpověděl klidně Miroslav. „Tvůj podíl je tak malý, že se samostatně vyčíslit nedá. Vyplatíme ti ho a pak si s penězi nalož, jak uznáš za vhodné. Jen si předtím promluv s právníkem, aby ses nespálil.“
Ondřej na sebe mlčky navlékl kabát. V očích měl vztek a zklamání. Dveře za sebou zabouchl tak prudce, až se zatřásla skla v oknech.
V bytě zůstalo ticho. Miroslav se podíval na manželku. „A my jsme přitom šetřili na jeho první hypotéku…“
Ludmila si unaveně promnula čelo, pak se ale nečekaně narovnala. „Víš co? Kupme si za ty peníze zájezd k moři. Třeba do Turecka. Nikdy jsme nikam nejeli, pořád jsme jen odkládali pro syna. Možná jsme udělali chybu.“
Miroslav přikývl a v očích mu probleskla odhodlanost. „Máš pravdu. Půjdeme hned do cestovky. Ještě by nám Ondřej vysvětlil, že v našem věku už se cestovat nepatří a máme sedět na chalupě.“
Podívali se na sebe – a oba se rozesmáli. Smích byl však prosycený slzami a měl v sobě víc hořkosti než radosti.