„…u nás prý dvě hospodyně v jedné kuchyni dlouhodobě nevydrží, a k nim nechcete, protože by vám to tam nevyhovovalo. Tak mi tedy řekněte, co vlastně očekáváte?“ dokončil Miroslav Mlynář ostře a probodl syna pohledem.
Ondřej Rychlý přešlápl z nohy na nohu, chvíli si pohrával s rukávem svetru a pak se pokusil o rozpačitý úsměv. „Mami, tati… babička přece bydlí sama. Je už starší…“
Ludmila Kratochvílová nadzvedla obočí. „Chceš se k ní nastěhovat? A to by na jedné plotně fungovaly dvě ženy bez problémů? Nebo si myslíš, že zrovna tvoje babička je ten typ, co si nechá ve vlastním bytě poroučet od cizí slečny?“ ušklíbla se. „Znám svou tchyni dost dobře. Ta by Karolíně Krejčíové žádné úlevy rozhodně nedá. Spíš by to tam jiskřilo ještě víc.“
„Ne, tak jsem to nemyslel…“ zamumlal Ondřej rychle. „Napadlo nás, že by se babička mohla přestěhovat k vám. A my bychom zatím bydleli v jejím bytě.“
„Prosím?“ vydechl Miroslav. „To je tedy překvapení. Rozhodli jste o všem bez hlavní aktérky? Mluvili jste s ní vůbec? U sebe doma je paní svého času, má krásný byt v centru, po rekonstrukci. Zná tam sousedy, má tam přátele. Chodí do klubu Zlatý věk, vede kurz pletení a dokonce učí makramé. Odtud by to měla přes půl města. Opravdu si myslíš, že by tohle všechno ochotně opustila?“
„Mohli byste jí to nějak vysvětlit,“ zkusil to Ondřej tiše. „My s Karolínou přece musíme někde začít.“
„To chápu,“ odsekl otec, „ale proč by to mělo být na její úkor?“
Ludmila se tajemně pousmála. „Je tu ještě něco, co nevíš. Tvoje babička se hodlá znovu vdát.“
„Cože?“ vyhrkli současně Miroslav i Ondřej.
„Proč takový úžas? Je vdovou přes deset let. A pětašedesát přece není žádný věk na to, aby člověk zabalil život. Sama mi to svěřila, chtěla to časem oznámit všem a představit vám svého nastávajícího. Jmenuje se Svatopluk Válek, bývalý plukovník. Teď si ještě něco přivydělává, detaily jsem nezkoumala. Po rozvodu mu zůstala malá garsonka na okraji města, takže se nastěhuje k ní. Možná ten jeho byt pronajmou, ale to nevím jistě. Každopádně je jasné, že se k nám stěhovat nebude. A upřímně – nabídnout jí takovou výměnu by bylo dost necitlivé. Jako bychom jí naznačovali, že už je jedno, kde dožije.“
„No to je skvělé!“ vybuchl Ondřej. „Babička se na stará kolena zblázní a vy jí ještě tleskáte! Našla si nějakého dědka, kterému se zalíbil její byt.“