„…zalíbil se mu její byt, a já mám teď co? Skončit někde pod mostem?“ pokračoval Ondřej Rychlý rozčileně, hlas mu přeskakoval vztekem.
Miroslav Mlynář se na syna podíval tak přísně, až se v místnosti na okamžik ochladilo. „Co to vyvádíš?“ okřikl ho. „Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Ta žena tě vychovala. Trávila s tebou celé dny, vodila tě do školy, hlídala tě, když jsme byli v práci. A ty už ji teď odepisuješ, jako by měla zítra umřít?“
„A co když jí opravdu přeskočilo?“ nedal se Ondřej. „V jejím věku se přece neplánují svatby. Za chvíli jí bude sedmdesát. Měla by myslet na klid, na duchovní věci, a ne se chichotat s nějakým ženichem. Lidi se jim budou smát!“
„Dost!“ uhodil Miroslav dlaní do stolu tak silně, že poskočily hrnky. „Přemýšlej, než něco vypustíš z pusy. Jak si můžeš dovolit takhle mluvit o vlastní babičce? O mé matce? A odkdy jsme ti povinni zařizovat samostatné bydlení? Pokud se chceš ženit a zakládat rodinu, postarej se o ni sám. Najdi si způsob, jak ji uživit. Toužíš po vlastním bytě? Tak si vydělej na nájem, nebo…“
„Nebo co?!“ skočil mu do řeči Ondřej. „Když nejsou peníze, tak se nemají rodit děti. Lidi si je pořídí a pak jim vyčítají každou korunu. Já přece potřebuju…“
„Co přesně potřebuješ?“ ozvala se ostře Ludmila Kratochvílová. „Vyhodit babičku z jejího bytu, nás všechny namačkat dohromady, abychom ti uvolnili prostor? A až budete s Karolínou Krejčíovou potřebovat hlídání nebo pomoc, tak se tu objevíte, a pak zase zmizíte do svého? Takhle sis to představoval?“
Miroslav se zhluboka nadechl a pokračoval klidněji, ale o to tvrději: „Dali jsme ti všechno, co jsme mohli. Strádal jsi někdy? Neměl jsi to, co ostatní děti? S matkou jsme se kvůli tobě omezovali, a o babičce ani nemluvím. Ty jsi byl její svět. Jediný vnuk. A teď, když si chce dopřát trochu radosti, tak jí to chceš upřít? Vždyť ještě není žádná stařena.“
„A proč má být šťastná na můj úkor?“ odsekl Ondřej.
„Na tvůj úkor?“ nechápala Ludmila. „Vždyť bydlí ve svém. Přivede si tam partnera a jeho malý byt mohou pronajmout. Jak se tě to dotýká?“
„Mohla by ten svůj byt přenechat mně,“ trval na svém. „Sami říkáte, že jsem její jediný vnuk. Komu jinému by měla majetek odkázat? Ať se klidně vdá, když má potřebu na stará kolena bavit okolí. Ale může jít bydlet k němu, nebo na chatu. Tam je přece všechno zařízené. My jsme mladí, máme život před sebou, chceme děti, budoucnost…“
Miroslav se na něj zadíval s ironickým klidem. „Před chvílí jsi tvrdil, že kdo nemá peníze, nemá mít děti. Teď mluvíš o rodině. Tak jak to je? Už jsi snad zbohatl? Pokud ano, nic ti nebrání koupit si vlastní bydlení a být spokojený.“
Ondřej ztuhl a jen těžce oddechoval. Nechápal, proč jeho návrh vyvolal tak prudkou reakci. V jeho očích přece šlo o logické řešení – on a Karolína jsou mladí, zatímco rodiče i babička už mají své nejlepší roky za sebou.