Zámožný cizinec si jednou všiml matky, která se s dětmi dělila o skromnou porci jídla; to, k čemu se poté odhodlal, jim navždy změnilo osud.
Téměř čtyři týdny chodil Přemysl Janeček každé odpoledne stejnou trasou přes Riverside Commons, nenápadný park vtěsnaný mezi oprýskané činžovní domy a klidný břeh řeky v Portlandu.
Sám sebe přesvědčoval, že jde jen o obyčejné procházky na čerstvém vzduchu. Pravý důvod si však přiznával jen nerad.
Před třemi týdny mu náhle a tiše zemřel otec a zanechal mu rozsáhlé jmění, které Přemysl zdědil už dávno, aniž by kdy plně pochopil jeho skutečný význam.
Ve svých jednačtyřiceti vlastnil hotely, administrativní budovy i tolik peněz, že by je sotva dokázal rozumně utratit za celý život. Od pohřbu se mu však jeho byt zdál nesnesitelný – příliš rozlehlý, příliš tichý, příliš prázdný.
V myšlenkách se mu neustále vracel otcův hlas, vzpomínka, která přicházela nečekaně a bez varování.
„Když se někdy budeš cítit ztracený,“ říkával mu, „jdi tam, kde žijí opravdoví lidé.“