„Tadeáš,“ pronesl chlapec stručně.
Přemysl Janeček lehce pozvedl dlaň, jako by tím chtěl napětí rozptýlit. „To je v pořádku,“ ujistil ho klidně.
Mezi nimi se rozhostilo ticho, které nebylo nepříjemné, spíš opatrné.
„Jmenuju se Přemysl,“ dodal po chvíli. „Chodím sem skoro každý den. Mohl bych si na chvilku přisednout?“
Anežka Šimonová zaváhala, pak tiše přikývla. „Já jsem Anežka. Tohle je Tadeáš… a Rozálie.“
Rozálie Moudrá se nesměle pousmála. Přemysl jí úsměv bez váhání oplatil.
„Nechci vás dostat do trapné situace,“ začal obezřetně. „Napadlo mě jen, jestli bych vás nemohl pozvat na pořádné jídlo. Bez jakýchkoli podmínek. Prostě jen oběd.“
Anežka se narovnala, v očích jí probleskla hrdost.
„O almužnu nestojíme,“ řekla tiše, ale pevně.
„To vím,“ odpověděl Přemysl klidně. „A právě proto se ptám takhle.“
Zkoumavě si ho prohlížela, jako by hledala stopu lítosti či pohrdání. Nic takového v jeho výrazu nenašla. Nakonec sklopila pohled k dětem.
„Nedávno mi zemřel otec,“ pokračoval Přemysl měkčeji. „Vždycky říkal, že když je pomoc zadarmo, nikdo by neměl zůstávat na těžkosti sám. Dnes bych mu tímhle rád vzdal hold.“
Anežce se zaleskly oči. Polkla.
„Jen jedno jídlo,“ hlesla. „Nic víc.“
„Samozřejmě,“ přikývl.