…žijí skuteční lidé. Peníze tě o životě nic nenaučí.“
A tak se Přemysl Janeček vydal ven.
Pozdně podzimní odpoledne halilo park do odstínů rzi a tlumené zlaté. Pod podrážkami mu šustilo spadané listí. Nedaleko zaznělo zahvízdnutí pojízdného stánku s občerstvením a studený vzduch se naplnil vůní osmažené cibule. Kdesi za stromy se ozýval dětský smích. Svět se nezastavil, běžel dál svým tempem.
Na lavičce seděla mladá žena, shrbená, na klíně plastovou krabičku s jídlem. Z obou stran se k ní tiskly dvě děti. Měly na sobě tenké, avšak čisté bundy, boty však nesly známky dlouhého nošení. V jejich tvářích byla patrná únava, která k dětskému věku nepatří.
Žena víčko pomalu odklopila.
Uvnitř ležela skromná porce rýže, pár lžic fazolí a jediná klobása nakrájená na malé kousky.
Přemysl se zastavil opodál, aniž by na sebe upozornil.
Pečlivě rozdělila obsah do dvou papírových talířů. Větší díly bez váhání posunula dětem. Pro sebe nechala sotva několik soust.
Nejprve jim podala talíře.
Přemysla nepříjemně sevřelo u hrudi.
Nebylo v tom nic okázalého. Žádné prosby, žádné slzy. Jen tichá, promyšlená oběť, která nepotřebovala svědky.
Chlapec kolem devíti let se pustil do jídla hltavě. Asi pětiletá holčička držela lžičku v drobných prstech a zadívala se na svůj talíř.