Holčička ukusovala drobné kousky tak pomalu, jako by se snažila každé sousto co nejvíc protáhnout. Anežka Šimonová zvedla lžíci ke rtům, na okamžik se zarazila a pak ji znovu položila. Prsty se jí nepatrně chvěly.
Přemysl Janeček si uvědomil, kolikrát seděl sám v luxusních restauracích, kde bezmyšlenkovitě nechával odnášet talíře plné nedojedeného jídla. To, co tehdy považoval za samozřejmost, převyšovalo obsah této jediné porce.
Anežka se lehce zapotácela a přitiskla si dlaň ke spánku. Chlapec to postřehl okamžitě a naklonil se k ní s obavou v očích.
Usmála se na něj – tiše, konejšivě, jako by tím úsměvem chtěla zakrýt vlastní slabost a ujistit ho, že je všechno v pořádku.
Ten obraz už Přemysl nemohl jen tak přejít.
Vykročil k nim pomalu a s rozvahou. Nepřicházel jako zachránce ani jako někdo, kdo rozdává almužnu. Šel tam prostě jako člověk.
První si ho všimly děti. Chlapec se napřímil a instinktivně se postavil trochu před matku. Holčička na něj zírala bez skrývané zvědavosti.
Anežka zvedla hlavu až naposledy.
„Ano?“ oslovila ho zdrženlivě, přesto slušně.
„Promiňte,“ pronesl tiše Přemysl Janeček. „Nechci vás rušit. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli jste v pořádku.“
Přikývla až příliš rychle. „Nic mi není. Jen jsem unavená.“
Chlapec svraštil čelo. „Máma dneska nejedla.“